Nebýt na prachy a nebýt online

Hned jste v dnešní společnosti sprostým podezřelým. Divným, protože jiným. Odmítám snad pokrok? Především ten technologický pokrok? Ani tak ne, jen odmítám být jeho otrokem a také se odmítám učit některé věci, které v osobním životě nepoužívám, nebo vím, že je používat nechci.

V pracovním životě je to samozřejmě jinak, tam tu digitalizaci vnímám jako nutné zlo a tam, kde nebylo zbytí ji samozřejmě používám. Zdá se, že to ve styku se státními institucemi ani jinak nejde. Tam je to samej portál.

V osobních životech mnohých současníků vládnou "apky". Ani to slovní spojení "mobilní aplikace" se mi nelíbí. Apky si do života moc nepouštím, podobně ani umělou inteligenci. Začínám být v tomto zaostalý, navíc, když okamžitě nereaguji na SMS, nejsem (vůbec) na messengeru, na WhatsApp spíš jen reaguju, na email také neodpovím ihned. Maily se stejně už tak moc nepoužívají, zejména v osobním životě.

Pracovně si potřebuji většinou odpověď promyslet, do spamu se podívám jednou za čas, takže ty, kteří jsou zvyklí na okamžitou odpověď, se mé odpovědi zpravidla nedočkají, protože právě řeším něco jiného, co má pro mě v danou chvíli větší prioritu a občas tak opravdu zapomenu něco vyřídit. Ale většinou se stačí připomenout, zavolat či se domluvit osobně, když to jde.

Na prachy taky moc nejsem, a možná díky tomu jich mám dostatek. Asi je to i tím, že mi chybí touha něco vlastnit a stále něco kupovat. Ale mám na to nakupování doma odbornici, manželku. Na penězích nelpím. Je to jen energie výměny, protože směnný obchod už tu nežijeme, nicméně zprostředkovaný ano a tím prostředníkem peníze jsou. Z tohoto důvodu jsou peníze potřeba k platbě za zboží a služby. Jen to kazí to žití na dluh, nadměrný konzum a modla (neustálého) hospodářského růstu.

Aniž bych o to nějak usiloval, naplňuji rady Petra Robejška ve smyslu pomalé je lepší než rychlé, přímý kontakt tváří v tvář je lepší než jakýkoliv virtuální kontakt, lokální je lepší než globální. A když peníze, tak ty, na které si mohu sáhnout a dívat se na ně. Čili hotovost. Holt analogový člověk v dnešním digitálním světě je svým chováním sprostý podezřelý. Ale když nemůžu jinak? Teda můžu, ale nechci. Vím, že mohu být k lecčemu přinucen, ovšem nakonec to rozhodne můj strach nebo odvaha.

Navíc jsem jinej i v tom, že mi nevadí zima (chladno), že mi nevadí, když nejde televize, když mám vybitý mobil. A tady samozřejmě narážíme na bariéru nepochopení s těmi, kteří vnímají jako naprosto zásadní problém, že jim nehřeje radiátor, že jim nejde televize, nebo že vypadl mobilní signál.

Jak nejsem na prachy, tak je moc neřeším, ani škudlení, ani, že by někudy mohly nějaký prachy uniknout. Párkrát jsem i naletěl, proto už tak neslyším na citové vydírání, protože neumím a nemůžu zachránit všechny. Navíc do cizích záležitostí opravdu nevidím. Tak dnes jedu hlavně finanční (příp. materiální) pomoc u přírodních katastrof, občas pošlu DMS, z množiny organizací jsem si vybral Zdravotního klauna, protože mám rád děti a smích, což tato organizace spojuje.

Získáním nadhledu jsem pro někoho trochu "ztvrdnul" a "zcyničtěl". Vím, že někteří lidé to tak mohou vnímat. Pokud se nevyjádřím okamžitě online ideálně na sociální síti (která mě ale vůbec nebere), pak jsem "arogantní a bezcitný sobec"?

A už se to se mnou veze. Už dávno je mi jedno, co si o mně lidé myslí. Že stále žijí v roli oběti, řeší pocity křivdy či mě chtějí zachránit před sebou samým, s tím nic nenadělám. Můžu jen čekat, zda je to přejde, příp. zda se nějak nezměním já. A to tak, aby jim to vyhovovalo.

Pak uslyším, že jsou rádi, že jsem se vrátil z "výletu". Ale bude to z mé strany opravdové, pravdivé? V tuto chvíli vím jediné, nechci se vracet do přetvářky.