Nemusím každého milovat

Miluj bližního svého jako sebe sama. Toto úsloví je známé a najdeme ho v Bibli. Stačí nám logika k tomu, abychom si řekli, že kdo nemá rád sebe, nemůže mít rád ani druhé.

Jenže je tu problém. Jsou jím sobci, ješitové, egoisti, ti mají rádi sebe, ale jenom sebe. A máme tu někoho, kdo sice má rád sebe, ale nemá rád druhé. Což si vzájemně odporuje. Jak z toho ven?

Rozumem? Spíše citem. Srdcem. Říkáme o někom, že je srdečný člověk, že by se rozdal. Myslí na druhé. Fajn, ale nemyslí na druhé víc než na sebe? Nezanedbává sebe sama a nevyčerpává se na úkor sebe sama? Nedává svou lásku a energii lidem, kteří ho zneužívají, protože sami energii nemají a potřebují si ji někde vzít? A najdou "dárce", který na sebe nemyslí a sám se vyčerpává.

Takový člověk potřebuje nejprve mít svou vlastní sílu a energii a z té pak může dávat, ale nejdřív ji musí mít, musí se naučit čerpat energii a sám sebe se zastat a nenechat se zneužívat.

Na druhou stranu egoista je zpravidla slušný manipulátor, který dokáže svým obětem vnutit, co chce tak, aby z toho měl prospěch, i na úkor toho druhého. Tak jsou lidské vztahy komplikované. Ale většinou je to tak, že realita se člověku zrcadlí, že si "vnitřně" (ať již vědomě či nevědomě) přitahuje do života lidi a situace, které do okolí vyzařuje. Přitáhne si to, co s ním nejvíc rezonuje, to, co odpovídá jeho vlastnímu vysílání (vyzařování).

Jak to mám já? Miluji svou ženu láskou manželskou, své děti láskou otcovskou a u svých nejbližších se snažím o lásku bez podmínek. Pak tu jsou kamarádi, známí, sousedé, kolegové. Jak z názvu vyplývá, jde o vztahy kamarádské, sousedské kolegiální a zkrátka nějak fungují. S někým se přátelím víc, s někým míň, časem se to proměňuje. S někým se vzdalujeme, s jiným přibližujeme. Tak to chodí.

A co lidi, které znám jen zběžně, nebo je ani neznám, nebo jsem je někde jen sledoval (na nějakém videu)? Tady si člověk utvoří nějaký dojem. Ten je zpravidla povrchní a může být mylný. Důležitější (a pravdivější) je pocit. Co z toho člověka cítím? A co na základě toho, co jsem od něj slyšel, četl či viděl, k němu cítím, jak se mi zdá? Šel bych s ním na pivo?

Zdá se mi jako zajímavý člověk, hned bych s ním šel rád na pivo nebo na víno. Přirozeně vnímám úctu. S tímhle člověkem bych na pivo zašel a viděl, zda si máme, co říct. To nazývám respektem. S tímhle bych na pivo asi nešel, když se potkáme, pozdravíme se a něco prohodíme. Tomu říkám tolerance. Tenhle člověk mi není sympatický, něco mi na něm nesedí, na pivo bych s ním rozhodně nešel, vím, že existuje, ale nezajímá mě, ignoruji ho.

Nechybí něco? Některým by chyběla nenávist. Tu nepotřebuji. Tím nežiju. Proč? Jednak proto, že nenávist nejvíc sžírá svého nositele a jednak proto, že si ve vztazích s lidmi vystačím s láskou, úctou, respektem, tolerancí a ignorancí.

Pravda je, že někteří lidé mě štvou, z některých je mi smutno. To ale neznamená, že je musím pro to nenávidět, nemusím. A nemusím je ani milovat a nemusím se s nimi ani bavit. Jistě, občas jednám s lidmi, kteří mě nebaví, protože to patří k mé práci. Dnes už mě málokdo dokáže vytočit, ale i takoví lidé se ještě najdou.

Většinou jde o nepochopení, špatnou náladu, většinou o přesvědčení o své pravdě, přes níž "nejede vlak", a i přes snahu to zahrát do humoru, se to někdy nepodaří.

Rád bych takový dialog (ale spíše dva monology) ukončil slušně slovy: "jak je vidět, nedohodneme se, tak to skončeme a vzájemně se nezdržujme", ale spíše to končívá tímto: "vážený pane (vážená paní), nechtěl(a) byste jít už konečně do prdele?".