O demenci

Demence z různých úhlů pohledu. Wikipedie demenci definuje takto: demence je závažná mozková choroba zapříčiněná degenerativními změnami v mozkové tkáni.

Jenže demence má mnoho podob, výše uvedená definice odpovídá stařecké demenci. Ale existuje demence u mladých? Tam bych spíš hledal mladickou nerozvážnost a debilitu.

Přiznávám, že jsem digitálně hloupý, možná až debilní, ale ne dementní. Tu hloupost vnímám tak, že s tím neumím zacházet, že tomu nerozumím.

Naopak digitální demenci považuji za nemoc způsobenou nadměrným užíváním digitálních prostředků. Toho už asi nedosáhnu. Vzhledem ke svému věku dosáhnu demence stařecké, ale digitální demence mi nehrozí. Proč? Protože mě to nebaví, protože nedokážu být online, protože si neumím vytvářet závislost, v neposlední řadě vím, že přehnanou digitalizací se ztrácí lidskost a bez ní se z lidské bytosti stává jakýsi bio-robot.

Jsem člověk přemýšlivý, pochybující, tím pádem neposlušný. U mě má smůlu jak materiálně konzumní (a dnes korporátně byrokratický) mainstream, tak i ta druhá strana. Některé směry alternativy v oblasti duchovna a ezoteriky také nemusím. Při tom hledání jsem samozřejmě na ně narazil, zkoumal to, učinil s tím zkušenost, dokonce to se mnou po nějakou dobu souznělo.

Pak ale přišel nějaký AHA efekt. Něco mi na tom vadilo. A já pak zkoumal, co a proč mi na tom nesedí. Vše je to o lidech a úrovních vědomí. A hlavně o míře. Také o víře a poznání. Duše by nás měla vést a těmi zákoutími spirituality provést. Cesty jsou různé a duše ví, co ji v tu danou chvíli přitáhne. Ví i to, co ji nesedí, nebo už ji to přestalo vyhovovat. Vnímání a pocity to obvykle pomohou rozklíčovat.

Něco prožijete, obvykle jde o zklamání či překvapení. Najednou něco vyplave na povrch. Jsem typ, který si na vše musí přijít sám, nepotřebuje rádce, který by ho vedl. Zúčastnil jsem se jednoho kurzu u člověka, kterého jsem dříve sledoval. Něco mi to dalo, ale také vzalo: peníze a taky čas. Stal jsem se účastníkem různých besed a akcí. Některé mě obohatily více, jiné méně. Nediskutoval jsem (a nebojoval) na sociálních sítích. Když jsem na ně vstoupil, byl jsem rozčarován. Nic pro mě a pro mou duši.

Zjistil jsem, že je to hodně o penězích, že existuje něco jako "ezo" byznys a byznys "konspirací", na druhou stranu je tu i hodně pravdivého, božského, lidského, co mi dává smysl. Většinou se to týká přírody, bylinek, celostní medicíny a psychosomatiky a takového toho sebe-programování (naladění), tj. tvorby své jedinečné reality.

Dnes je možná nejtěžší úkol zůstat člověkem, přes všechny překážky, výzvy, průšvihy. Poznávat nové věci, začít u sebe, změnit sebe a tím postupně proměňovat své okolí. Nevidím smysl v boji ani ve sledování konspiračních teorií, ale v tom přiznat si, že ne všemu lze věřit a že jsme byli obelháváni, protože se nakonec zpětně ukázalo, že to bylo trochu (nebo úplně) jinak.

Nelze jiného přesvědčovat a vnucovat mu něco proti jeho vůli. Lze jen být příkladem, mluvit spolu, poznávat. Opravdu si někdy připadám trochu jako "poustevník" a hlavně jako "mimoň". Občas potřebuji být sám, ovšem osamělý nejsem, mám rodinu, domov. Ale už jsem se sám se sebou naučil žít a vystačím si. Především, když jsem někde venku v přírodě.