O pocitech

Jsou pocity důležité? Je pocit emoce? Je dobré se na to ptát a hledat odpovědi. Svou vlastní realitu si tvoříme svými myšlenkami, slovy a činy. Ty samozřejmě vnášíme do kolektivní reality a odtud se nám vrací i reakce ostatních účastníků "životní reality show" kolem nás.

A každý na to, co se děje, co k němu přichází nějak reaguje. Analyzuje rozumem a hodnotí, proč se to stalo a jak na to reagoval. Většinou reagujeme nějak emočně, hlavně máme tendenci takto reagovat okamžitě, rychle máme jasno a rychle to emočně vykřikneme do prostoru.

Máme vztek a tím se ho zbavíme (uleví se nám), a přitom nevědomky tím někomu ublížíme. Pak si to třeba vyčítáme, nebo ten vztek potlačíme, dusíme se jím, neuvolníme se.

Co je lepší? Na to nám odpoví náš pocit. Cítíme se příjemně poté, co jsme to druhé straně nandali? I po nějakém čase? Nebo přijdou výčitky a nepříjemný pocit z toho, že jsme se zachovali hloupě, že jsme se nechali vyprovokovat? Nebo se užíráme křivdou, že jsme se sami sebe nezastali a dusíme se nenávistí k sobě?

Většina z nás to zná, má s tím nějaké zkušenosti a poznatky. Jde o to, zda jsme schopni se z toho poučit a z toho emočního kruhu se vymotat. Pomůže k tomu více trpělivosti, horlivost je špatný rádce, a především vede k vypouštění emočního jedu, který ubližuje druhým, ale i nám osobně.

Je třeba se naučit ovlivnit svou reakci, aby v nás nakonec vyvolala spíše příjemný pocit. K tomu mohou pomoci "Čtyři dohody", také chvilkové zastavení, rozdýchání a následně klidná reakce vycházející z nadhledu a laskavosti. Na druhé straně je zapotřebí se sebe klidně, ale rázně zastat. Jasně odmítnout to, co dělat nechci.

Teorie je poměrně jednoduchá, praxe je mnohem horší a složitější. Protože těch vlivů vlastních i vnějších je dost, a protože naše reakce může být nepřiměřená, byť už jsme poučeni a teoreticky vybaveni. Ale je potřeba své chyby přiznat a přijmout své stíny, prostě si tím projít a vzít to jako lekci, která nám měla něco říct, ikdyž třeba zatím nevíme, co. To se možná ukáže někdy v budoucnu. Minimálně nás to učí odpustit si a v příští podobné situaci reagovat jinak.

Rozum je důležitý, ale nevyřeší všechno. Emoce jsou naší přirozenou součástí, stejně jako instinkty (pudy). Důležité je sledovat své pocity. Protože pocit je jemné vedení duše. Jsme-li se svou duší v souladu, máme obvykle příjemný pocit, radost. Toto rozpoložení je harmonické a jsme schopní v radosti tvořit a pracovat v takovém zaujetí, kdy ztrácíme pojem o čase. Nejsme unaveni, nepociťujeme žádný stres, dokonce nemusíme mít ani hlad.

Když nastoupí pocity nepříjemné, neměli bychom je bagatelizovat, ale spíše zkoumat. Proč z toho mám nepříjemný pocit? Protože to už není v souladu s mou duší, člověk a duše se vyvíjí, a tak, co dřív bylo v pohodě, už nyní být v pohodě nemusí a ten neklid a nesoulad nás vede ke změně. Něco je potřeba změnit, z něčeho je potřeba vystoupit, ukončit a začít něco jiného, co je více v souladu s mou duší.

Osobně to poznám tak, že už mě nebaví to, co mě dříve bavilo, že mi začíná vadit to, co mi dříve nevadilo, že se těžce motivuji do něčeho, co už ztratilo pro mě význam, a hlavně v tom nevidím smysl, abych pokračoval.

Dnes už vím, že se otevře nová cesta, která mě povede příjemnějšími pocity. Dnes už nelpím na penězích, jistotách, bezpečích. Je pro mě důležitější hledat odpověď na otázku "kdo jsem?" a "proč tu jsem" a nalézt ji právě pomocí svých pocitů. Ty jsou ze srdce, z duše, a tak neumí lhát.

Má zatímní odpověď, ke které jsem dospěl je, že jsem lidská bytost s přítomností božské jiskry a jsem tu proto, abych se během svého života učil, poznával a využil svůj potenciál, který ve mně dříme. Abych se účastnil té hry, která se na Zemi hraje, abych objevil a projevil sám sebe, abych překonal strach a přispěl svým střípkem životu na Zemi.

Je to z mé strany správné uchopení a pochopení daru jménem fyzický život na Zemi? Řekl bych, že odpovídá úrovni mého současného poznání, úrovni dosaženého vědomí. A nakonec, mám z toho příjemný pocit a je to se mnou v souladu.