Omyly a mýty

Po rozhovoru s bráchou jsem se zamyslel nad sebou a nad vnímáním okolí. Každý si to můžeme vysvětlovat jinak, každý jsme totiž jiný a za Covidu se naše cesty rozpojily. Respektujeme se a ctíme se, ale v lecčems se nechápeme.

Já jsem více "ezo" a mimosystémový, on je více "logik" a systémový. Když jsem řekl, že jsem spokojený člověk v nespokojené společnosti, moc to nechápal. Spíše jsem ho vyslechl, ani moc jsem neargumentoval, jen se snažil odpovědět. Musím napsat, že argumentoval rozumně a já ani nebyl schopen něco vysvětlit. Trochu jsem se zaplétal a pak raději mlčel. Spíše mě po hovoru napadaly otázky.

Copak antisystémový člověk znamená automaticky člověk frustrovaný? Spousta mainstreamově laděných lidí to tak má. A také hned má po ruce argument koho volit a nevolit. Ale je to spíš mantra, mýtus. Začal jsem se mezi těmito lidmi více pohybovat a ukázalo se mi, že jsou přátelští, usměvaví, ochotní pomoct, obvykle se neberou tak vážně, mají smysl pro humor a přijali odpovědnost za svůj život.

Copak spokojený člověk musí někde jásat v davu a sluníčkově se usmívat, když je mu smutno? Fakt nemusí, někdy je lepší si dát "detox", zalézt někam do ticha a v klidu rozjímat sám se sebou a být spokojený ve své samotě.

A teď už se dostávám na tenký led. Když uvažuji o kolapsu, přeju si ho? Ne, samozřejmě nepřeji, protože si ho nedokážu představit. Ale připouštím, že k transformační změně (evolučnímu skoku) je nějaká forma kolapsu a chaosu nutná. Na rozdíl od jiných si myslím, že už ho nějakou dobu prožíváme. Že se stávající paradigma vyčerpalo a nové paradigma se vytváří v srdcích těch, kteří jsou dnes považováni za mimosystémové blázny. Jenže souhlasit s tím budou jen podobně smýšlející "blázni".

Je ten, kdo si přeje mír "proruský"? V očích mnohých jistě. Nicméně je to jen pacifista, který nechce a nepodporuje žádnou válku.

Jestliže přijmu, že život tady na Zemi ve 3D realitě je "HRA" a já jsem její součástí proto, abych si zahrál různé role a taky proto, abych se něco naučil a poznal prostřednictvím zkušeností a lekcí (sám jsem si už pár lekcemi prošel), pak se mi žije lépe. Protože už nemám ten úzkostný strach ze smrti, obavu, že se někomu znelíbím či nezalíbím, z nějakých pomluv, z nějakého vyčlenění ze společnosti, dokonce ani z nemoci či z chaosu. Zkrátka důvěřuji Životu (Stvoření, Bohu).

Získal jsem nadhled a snažím se brát ohledy na své blízké. Kdybych je nebral, asi bych se stal takovým polo-poustevníkem. Díky těm ohledům samozřejmě pracuji a žiji ve společenském systému, který mi až tak nevyhovuje, proto se snažím ho nenásilně měnit. Hlavně tím, že nevěnuji moc pozornosti některým hrám a energii dávám hlavně do toho, co mi dělá radost a dává smysl. 

Mýliti se je lidské a nedělat chyby nemožné. Jak jinak bychom se učili, když platí, že chybami se člověk učí.