Pocit úlevy

Když o tom tak přemýšlím, je pocit úlevy jedním z nejvíce pozitivních pocitů. Je poměrně častý a souvisí s lidským vyměšováním. To však je úleva přirozená, fyzická, byť se projeví samozřejmě i psychicky. Člověku se uleví, když se uzdraví z nemoci, i z obyčejné rýmy či chřipky. Jaká úleva, když už nesmrkáte a nekašlete.

Pak je tu úleva jiná. To je úleva, když skončíte s něčím, co už dělat nechcete, co už vám přestalo vyhovovat. Když něco očekáváte a nevíte, jak to dopadne. Mohl bych ten rok, který právě končí, nazvat "rokem úlevy".

Pořádně se mi ulevilo hned několikrát. Poprvé pracovně, kdy jsme zvládli počáteční zátěž s určitou změnou, která mi přinesla úlevu jak pracovní (úbytek některých činností), tak především psychickou, protože jsem přestal být za část práce odpovědný. Pak se mi ulevilo při narození vnoučat, která jsme samozřejmě očekávali, ale nevěděli, kdy se tak stane a jak to dopadne.

Ulevilo se mi, když jsme na chatě nechali pořezat suché větve na usychajícím jasanu, které by mohly spadnout na veřejnou cestu a někoho zranit, případně něco poškodit. Ulevilo se mi, když mi začaly být nějaké záležitosti jedno, když jsem je propustil. Ulevilo se mi, když jsem si přestal nalhávat a začal být upřímný. K ostatním, ale i k sobě. K tomu mi dopomohlo i psaní blogů.

Ulevilo se mi, když jsem přestal věřit tomu, že by mi účast na Facebooku k něčemu napomohla. Sice ho stále nemám zrušený, ale je to na pořadu dne. Bude to asi mé jediné a nejsnadnější novoroční předsevzetí. No, nejsnadnější asi ne, protože tady opravdu musím žádat o pomoc.

Sice je mi dávno jedno, co si o mně druzí myslí, ale nechci dávat kamarádům naději, že takto se mnou budou komunikovat a něco sdílet, či že s nimi právě na Facebooku budu (spolu)bojovat. Zároveň to může být pro někoho záminka, že jsem se stal arogantním a nesoucitným, protože, když tam nebývám, nemohu projevit lítost online ani popřát ke všem těm narozeninám a svátkům. Či někoho podpořit v jeho spravedlivém boji.

Ukázalo se, že mi ten virtuální pobyt na Facebooku moc nechutná, a nejlepší cestou pro mě je tam nebýt. Tak tam v podstatě nejsem a uleví se mi, až mě tam nikdo nebude moct ani najít a já tuto mnou nemilovanou síť opustím nejen de facto, ale i de iure.

Zimním Slunovratem končí nejdelší noc v roce, zároveň začíná zima, která zkrátka nějaká bude, teplejší, mrazivější, se sněhem či bez sněhu, zamračená či se sluníčkem. To se uvidí. Jisté je, že už v tom posledním zimním kalendářním měsíci únoru (ale nejpozději v tom prvním jarním) se objeví první známky jara, objeví se sněženky, rozkvetou kočičky, přiletí skřivani, po kterých následují špačci a další stěhovaví ptáci. Stromy se nalijí pupeny, ze semínek vyklíčí nové rostlinky. Zkrátka příroda se probudí a také nám se vrátí energie do žil.

A tohle já vnímám jako naději, a navíc jistotu znovuzrození. Příroda to tak má a my jsme její součástí. Teď si dopřejme ten klid mezi svými nejbližšími, a pokud jsme se nějak poškádlili, podejme si ruce ke smíru, odpusťme si, co jsme si. Nejsem dokonalý a nějaký duchovní guru už vůbec ne, takže je to důležitý úkol i pro mě.

Kromě toho asi na největší úleva přijde, až se mě nebude pracovně dotýkat ta příšerná byrokracie.