Poctivý občan nebo poctivý člověk?

Z opačného pohledu. Článek o poctivém občanovi z toho správného (státního) pohledu tu byl již publikován (v rubrice ptákovinky).

Kdo je občan z druhého pohledu? To je ten, jemuž bylo přiděleno rodné číslo, rodný list a další listy (např. oddací) a úřední listiny ho provází celým životem. I po své smrti je občanem. Sice zemřelým a jeho pozůstalí dostanou úmrtní list a je vedeno dědické řízení.

Při dovršení věku 15 let dostane občan občanský průkaz, kterým se prokazuje složkám bdělého státu. Občan je tedy nevolník státu. Stát ho využívá zejména k tomu, aby ho všemožně buzeroval, kontroloval a řídil, a ještě si za to nechává od něj zaplatit. A pokud by se chtěl občan vzpouzet nebo dokonce být neposlušný, stát má na něj donucovací páky v zákoně, aby ho do poslušnosti vrátil.

Chci být poctivým člověkem, ne poctivým občanem, také chci být slušným člověkem, ne poslušným občanem. Jako občan jsem neposlušný, nepřizpůsobivý, vzdorující, rebelující, ignorující.

Jsem však poctivý k sobě a svým blízkým. Poctivý a uctivý k životu. Poctivost se nakonec vždycky vyplácí. Se říká. Otázka je, co je tím skutečně míněno? V rámci lživého společenského systému, který vyžaduje poslušnost a vytváří "poctivého občana", se můžete jako poctivý (pravdivý) člověk dočkat spíše ústrk a třeba i finančních ztrát.

Tak se vám ta poctivost zdánlivě nevyplácí, ale vyplácí se v tom, že máte čisté svědomí, že se můžete s klidem podívat do zrcadla a také, že Vás někdo ocení. Ne penězi, ale poděkováním, úsměvem, stiskem ruky, laskavým dotykem, polibkem.

Ten malý človíček, který se do tohoto světa narodí, si nevybral, že chce být občanem nějakého státu. Narodil se do určitého místa na planetě Zemi, určitým lidem, kteří se o to bezbranné miminko mají postarat a dát mu ten nejcennější dar: lásku a svůj čas.

Nedokáží ho před státem a občanstvím uchránit. Ale měli by se snažit, aby se státní mašinérii co nejdéle vyhnul a rozvíjel se jako dítě v souladu se svou duší a láskyplnou rodičovskou péčí vč. nastavení limitů. Láskyplná péče by měla přinést svobodu s odpovědností za své činy a vzájemnou důvěru se spolehlivostí. My, rodiče, jsme tu pro vás děti, než vás vypustíme z hnízda a naše starost o vás nám přináší radost z vás, z toho, že jste. Můžeme se na sebe vzájemně spolehnout.

Ať jste děti, pak dospělí, vždy jste především lidé. Občané až potom. A stát, který nectí lidskou důstojnost a vyžaduje po svých občanech zhovadilosti, si nezaslouží nic jiného než občanskou neposlušnost, a hlavně nedůvěru ve vedení státu.

A tady se nacházíme. Na křižovatce, kdy cesty poctivého člověka a poctivého občana vedou jiným (v podstatě opačným) směrem.

Kdo převáží a kam nás ty cesty zavedou, nevím. Jen vím, jakou cestu jsem si vybral.