Přestal jsem si s mnohými lidmi rozumět

Nehledám viníka v nich, to já se změnil a to tak, že oni tu mou změnu nepřijali. Nedokážou si ji vysvětlit. Je to celkem jedno u lidí, kteří jsou jen povrchně známí, ale o to víc to bolí u lidí nejbližších.

Opravdu jim nechci nijak ubližovat, ale už ani sobě. Zjistil jsem, že je mi dobře samotnému. Mám ty chvíle samoty rád, zvláště v přírodě.

Krásnou slunnou neděli jsme využili každý jinak. Přišla mi od bližního SMS, zda s ním nechci jít na výlet. Napsal jsem, že mám jiné plány a že se mi to nehodí. Dotyčný si neodpustil hodnotící (trošku jedovatou) odpověď.

Žena se chtěla proběhnout na běžkách, já jsem šel na vycházku se psem s úkolem přinést ze zahrady smetáček do auta (když je ten sníh). Cestu jsem si pak příjemně prodloužil a uviděl nádhernou volavku bílou a také jsem na nebi zahlédl samotnou divokou husu, aspoň si myslím, že to byla ona. To bylo docela zvláštní.

Říkal jsem si, že kdybych šel s příbuznými, asi bych se nezbavil jejich keců a poučování, které mi už nic moc neříkají a žádnou bílou volavku bych neviděl. Docela by mě zajímalo, zda z těch lidí, které jsem potkával, ji někdo viděl? Nemohu vyloučit, že jsem to byl jen já sám, což je škoda.

Ale lidé, kteří čučí do mobilu, nebo jsou zabraní do hovoru, si těžko všimnou, protože své okolí nevnímají a neotočí hlavu v okamžiku, kdy mohou vidět něco zajímavého z přírody, třeba volavku.

Já tenhle dar mám, vnímavost vůči přírodě. Živočichové se mi ukáží v okamžicích, kdy obvykle na nic nemyslím a rozhodně ne na to, že by zde mohl nějaký živočich být (vždy tu nějaký je, jen si ho nevšimneme). A pak mě něco přiměje, abych se podíval zrovna teď a zrovna tím směrem. Považuji to za malý zázrak a rozhodně mi to udělá radost. Takovou, kterou mezi lidmi nacházím čím dál méně.

Člověk asi potřebuje projít nějakou deziluzí, aby si přestal nalhávat a korigoval své představy. Ale zároveň by měl hledat ve svém nitru, i když tam má poněkud bordel. Sám nevím, zda už to dokážu, nicméně nějaký pokrok jsem již udělal.

Samozřejmě přemýšlím a používám rozum. Ale někdy to nestačí, protože je třeba zapojit i cit. Emoce ne, ty to obvykle příliš hrotí, hněv není dobrý rádce a strach už vůbec. Pokud analyzuju rozumem, může přijít pochybnost, obvykle se začnu ptát a hledat odpovědi. Tohle jsem se naučil za Covidu.

Když si nejsem jistý a o něčem pochybuji, zapojím své pocity. Když mám z něčeho příjemný pocit, je to pro mě znamení, že jsem se rozhodl správně a v souladu se svou duší, když mám pocit nepříjemný, je to signál, abych si dal bacha, nebo abych si to ještě rozmyslel a na tu cestu se nevydával.

Zažít pocit prázdnoty už pro mě není nic nového. Je to zastavení a svým způsobem vyčištění, aby se to prázdné mohlo naplnit. Člověk obvykle přemýšlí, čím to naplnit a ten našeptávač "ego" a "mysl" začne radit a člověk buď podlehne mámení nebo ne. Ale i když se za tím mámením vydá, nic se neděje. Je to jen zkušenost nebo lekce, aby člověk věděl, že tudy ne. Že je lepší zůstat v té prázdnotě déle a v klidu si vše promýšlet.

Však nápady chodí právě z klidu a když (už) je nečekáte. Věci se lépe řeší s nadhledem, upřímností a laskavostí, než nějakým bojem a soutěžením, kdo je lepší.

Poučený člověk většinou ví, ale umí? Vím, že mám odpustit sobě a tím i druhým, vím, že mám milovat své bližní jako sebe sama, ale ruku na srdce, umím to? Nebo si jen myslím, že to umím?

Když budete ten život umět vnímat, on vám to v pravý čas řekne a vy zažijete ten AHA moment: jó, tak takhle to je! Předtím jsem si jen něco myslel, teď už vím.