Přirozenost dostává na frak

Má smysl to ještě komentovat? Chováme se ke stromům, jako by byly naším majetkem. Ošetřujeme je asi jako sebe v našem zdravotnictví (ač se mohutně léčíme, býváme nemocní více a častěji), řešíme důsledky a ne příčiny.

Nebo na našich zahradách, kde se provádí třeba tzv. výchovný řez. Dobře, ale to jsou naše vyšlechtěné stromy, od nichž potřebujeme, aby nám poskytly úrodu. Tam to prořezání chápu. Lze ho pochopit i u staré aleje, kterou kdysi vysadili naši předci.

Vyfotil jsem si pár ošetřených (upravených) stromů, kde i nějaký strom padl úplně. Člověk na procházce už vidí jen následky. Fajn, na projíždějící auto, člověka na kole, nebo pěšího turistu, nespadne větev, protože byla preventivně uříznuta a majitel pozemku se o to postaral, neboť mu to nařizují předpisy. Nicméně těch větví, které mohou spadnout, je samozřejmě více, vlastně všechny.

Vše je legální a mimo vegetační období. Už mě to ani nerozčiluje, stěžovat si není na co a ani kde, jen zůstává taková hořká pachuť, proč se do té přírody tak moc "navážíme"? Nebo příroda naši civilizaci překáží?

To je tak, když jsme pyšní, myslíme si, že jsme páni tvorstva a nechceme přijmout přirozené riziko a nejistotu. Pro jistotu a bezpečí děláme všechno. Ale je to jen naše přesvědčení o jistotě a náš domnělý pocit bezpečí.

To vytváří tu pověstnou stabilitu, která je zahnívající, mrtvolná a nechce změnu. Což je ovšem nepřirozené a proti plynutí Života. Oddělená iluze a hypnóza, ve které naprostá většina z nás žije a tím ji spoluvytváří a udržuje při životě. Přesto je vidět, že tato iluze skomírá.

Ono je to s těmi stromy celé takové zajímavé. Při délce života stromů a naší délce života nedokážeme odlišit, který strom vyrostl přirozeně ze svého semínka, a který byl zasazen člověkem. Pokud si člověk vybudoval cestu (silnici, trať), pokácel stromy, které ji stály v cestě a zasadil stromy podél ní. Je to taková tradice při pěším přesunu vojska, aby si vojáci mohli odpočinout ve stínu stromu.

Dnes se vojáci pěšky nepřesunují, přesto stromy podél cest sázíme (jedna generace) a ta následující generace je kácí, protože jsou velké, staré, usychají a staly se nebezpečnými. A takhle si tu žijeme.