S vnoučaty se vracím do dětství

Zabil jsem to dítě v sobě? Určitě ne. Jen jsem na něj zapomněl. Ale už nějakou dobu se na něj rozpomínám. A rozhodně to bylo daleko dřív než s příchodem prvního vnuka před dvěma lety.

Přišlo to, když ke mně vstoupila spiritualita, když jsem objevil a pochopil přítomný okamžik. Když jsem místo sledování zpráv seděl na verandě na chatě a sledoval drozdy na louce. Když jsem něco dělal na chatě či zahradě a přicházely ke mně nápady, protože jsem o té fyzické práci přemýšlel a napadlo mě co zlepšit, upravit a jak to udělat.

Tak jako když si malé dítě hraje a tvoří. Tak jsem si hrál a tvořil v přítomném okamžiku, protože to jinak nejde. A měl jsem z toho radost. Mé vnitřní dítě mělo radost. Nyní jsem dědečkem tří vnoučat. Dvou bratrů (od dcery), jednoho skoro dvouletého pardála a jednoho novorozence. Od syna máme ještě holčičku, zatím ještě miminko, které přišlo na svět v létě.

Jsme rádi, když nám naše děti půjčí jejich děti na hlídání, což jde u toho nejstaršího, u těch miminek můžeme jezdit zatím s kočárkem. Ale ty děti rychle rostou, jsou zvídavé, nasávají svět a nejvíc milují své "bohy", kteří je chrání a bezpodmínečně milují. Jsou to jejich rodiče, ale my prarodiče je bezpodmínečně milujeme a užíváme si ty role babičky a dědy.

Stáří je přece návrat do dětství, a když k tomu ty děti máte, je to dokonalé.