Šťastný a smutný zároveň

Důvody být šťastný nacházím denně. Proč jsem tedy šťastný a díky čemu? Jsem šťastný ze setkání s milými a příjemnými lidmi, ať již v práci nebo ve volném čase. Jsem šťastný s chvilkami strávenými se svým vnukem a vlastně se svými bližními, k nimž cítím sounáležitost. Ikdyž to někdy skřípe, je tam láska a respekt, ale občas takové ty bariéry nepochopení.

Jsem šťastný, když plavu v řece nebo jezírku, když se procházím v přírodě, když jsem venku na sluníčku, když se hrabu v hlíně, když pozoruji ptáky, když sklízíme úrodu, co jsme zaseli a zasadili.

Když mám dobrou reakci na svůj blog, když se mi podaří i nějaká drobnost v práci, nějaká malá oprava, malé zjednodušení práce. Nějaká činnost, nějaké vylepšení na chatě či zahradě. Být šťastný znamená mít radost. Radost ze stvoření a radost z tvoření, těšit se z drobností, těšit se s lidmi, které mám rád.

Jsem šťastný, když se směji, někdo se na mě usměje, jsem rád tam, kde řádí humor, kde se lidi neberou moc vážně. Snažím se, aby těch chvilek šťastných bylo mnohem víc než těch smutných. Člověk je tak nějak smutný obyčejně, když se dozví, že mu někdo blízký zemřel, nebo ho postihlo nějaké neštěstí, zná to každý.

Ale pak je tu takový ten jiný smutek, vzpomenu si na rčení "stokrát nic umořilo osla", když pomyslím na to, co se děje, kam jsme směrováni, a jak to, že to lidé nevidí. Jak to, že (po Covidu) ještě důvěřují autoritám a institucím. Smutno je mi i z toho, co všechno si lidé nechají líbit.

Kolikrát už se pohřbila naděje na změnu nebo na vzpouru? Kolikrát tu už bylo přineseno srdce s odvahou a pak to ega spláchla a opět se dostavil strach, lenost, opatrnost a stále vítězí rozděl a panuj, ukaž na nepřítele, viníka. Většina žije v hypnóze a je otázkou, zda se probudí. Ti, co se z ní již probudili, něco dělají, ti jsou hypnotizérům nebezpeční. Řeklo by se, stačí to lidem říct, ukázat, jenže takhle to nefunguje. Pochopit, prozřít zkrátka musí každý sám. Zkušenost je nepřenosná.

Společnost se může změnit, pokud se změní lidé. Ale ti se musí chtít změnit a také na tom musí pracovat. A nejspíš každý má svůj čas pro dosažení nějakého AHA efektu. Jinými slovy, kdy dojde k poznání, že to není tak, jak nám říkají. Jenže "zhypnotizovaní" tomu věří, pak je skupina, která se tzv. "probudila" a nechce vystoupit z komfortní zóny (bojí se propuštění z práce, dehonestace) a pak je tu skupinka rebelů, kteří něco dělají, přestože jim to přináší spíše osobní průšvihy. Ale nemohou jinak kvůli svému svědomí.

Trpělivost mi už pomalu dochází a také co se týče naděje, začínám klesat na mysli. Je mi smutno z kolapsu a ani si ho nějak nepřeji, kdo by si přál chaos? Ale paradoxně právě v tom kolapsu už začínám vidět tu naději, to světlo na konci tunelu.

Osobně ho už považuji za nevyhnutelný. A ani z toho nejsem moc smutný. Kolaps ukončí starý systém, jeho zhroucení bude vyvrcholením probíhající destrukce a pak uvidíme (ti, kteří u toho budou), jak se budeme regenerovat a který scénář zvítězí. Digitální otroctví nebo Zlatý věk lidstva?

Rozhodně jsem (jako lidská bytost) pro Zlatý věk, svému "zdigitalizování" se zatím úspěšně bráním.