Stěžovat si můžu …

… leda tak na sebe. Že jsem byl líný, že jsem něco udělal, nebo naopak neudělal, že se mi něco nepovedlo. Že jsem nevyužil příležitost. Že mám k něčemu odpor.

A to je rozdíl mezi člověkem s vyšší myslí a s nižší myslí. Ten s tou nižší myslí, to má jednodušší, protože vždy najde nějakého viníka, na kterého si stěžuje. Takže občas zažiju situace, kde jsem tím viníkem já. A na mě se stěžuje.

Je mi to spíše jedno, rozhodně mě to nijak neděsí (to možná dřív, dnes už ne), protože všechno má řešení při troše snahy a vůli komunikovat a dohodnout se. Uznávám, že ke stížnostem mají důvod a příčinu jsem jim zpravidla zavdal já sám. Sice jsem na úřední pozici, ale nejsem tím pravým úředníkem, který má (chce mít) všechno pod kontrolou. Nechávám věcem volný průběh a jsem více benevolentní a někdy až laxní.

Nevím, zda je to moje charakterová vlastnost (částečně ano), ale spíš jsem k tomu dospěl, jak stoupám v té úrovni vědomí. Díky tomu se s většinou takových lidí míjím, a to ještě ke všemu tak, že já mohu chápat jejich motivy a chování, ale oni toho schopni nejsou.

Na jejich uvažování jsem asi moc nad věcí. Ale oni mě mají spíše za lhostejného, někteří dokonce za škůdce, zrádce, pokrytce. Něco vysvětlovat je marné. Což je docela smutné a nemůžu s tím nic moc dělat. Je však zajímavé to pozorovat a nevěnovat tomu moc energie a pozornosti.

Vlastně je to o pocitech křivdy, resp. viny, které v sobě někteří máme a nechceme je opustit. Tady existuje jediná cesta: odpuštění. Nečekat, že někdo přijde a řekne promiň, ale nejdřív odpustit sobě a následně druhým. A není to o mentálním odpuštění, ale o srdečném odpuštění, to bývá uzdravující. Tím se křivda vyléčí a už nezatěžuje člověka a jeho vztah.

Nedá se ovšem říct, že by zmizela úplně, pokud ji živí ten druhý a odpustit nedokáže. Ale faktem je, že to není můj problém, ovšem na druhé straně s tím nějak musím žít, pokud nechci vztah (zejména rodinný či partnerský) nějak ukončit. Může přetéct míra, ale na druhé straně, když jsem odpustil a toho druhého mám rád, by to do vztahu nemělo nějak moc zasahovat, vyjma toho bolavého místa, s nímž se ten druhý ještě nevypořádal.

Otázkou je, zda mu v tom mohu pomoct? Zda mám pomáhat i tehdy, když si o pomoc neřekl? A tak se může stát, že si jeden o pomoc neřekne, ale očekává ji a ten druhý jeho očekávání nenaplní. Neví jak a neuvědomí si, že by třeba jen stačilo zvednout telefon a chvíli naslouchat. Pocit křivdy je tu hned. A na druhé straně může přijít i pocit viny.

Ale život jde dál a nemá se žít minulostí, z té je třeba se pouze poučit, aby člověk neopakoval stále stejné chyby dokola. Budoucnost si tvoříme v přítomnosti. To, čemu věnujeme energii a pozornost se odráží i v našem životě.

Tak si ho vlastně tvoříme sami. Na vlastní odpovědnost. Něco nám do vínku nadělil osud, karma, genetika. Dostali jsme nějaké vlohy, talenty a máme potenciál je nějak zúročit. Ale nemusí se to povést. Vždyť kolik talentovaných umělců, např. básníků a spisovatelů se celý život (nebo jeho převážnou část) živilo něčím jiným.

Snažím se život žít a starat se hlavně o to, co mohu sám ovlivnit. A jistě mohu ovlivnit i své zaměstnání, přístup k věcem a soulad se svou duší. Ten zatím řeším tak, že pracuji na záměru odchodu a předání funkce, dokončení nějakých záležitostí, které bych měl dořešit a nenechávat na svých následovnících a samozřejmě dopřávám si prostor k radosti duše ve chvílích volna.

A když se mi něco nepovede, můžu si stěžovat? Jistě, ale hlavně sám na sebe, protože to je cesta k přemýšlení, jak to napravit či zlepšit.