Už jsme dosáhli dna?

To nevím. Jen vím, že probíhá destrukce a degenerace. Nadějí je, že po probíhající destrukci a degeneraci by měla přijít konstrukce a regenerace. Jen nevím, kam až ta destrukce a degenerace zajde. Připadá mi, že už nemá kam zajít, ale vždy mě překvapí, že lze jít ještě dál.

Z toho plyne, že nevíme, zda dno již bylo dosaženo a zda už se můžeme od něj odrazit. Otázka je, jak to vlastně je a kde se nacházíme?

Na to nacházím dvě rozdílné odpovědi. Buď se topíme v mravní bažině a odtud vede cesta ven jen mravním uvědoměním a "očistou". Tedy evoluční proměnou materiální společnosti zaměřené na konzum, soutěž (boj) a výkon, ve společnost více "duchovní", zaměřenou na lidství, spolupráci, empatii a soucítění.

Nebo jde část lidstva (plná strachu) za krysařem do propasti (digitálního otroctví) a část lidstva se tomu vzepřela a jde vlastní cestou. Jejich reality a světy se liší. Odděluje se zrno od plev?

A teď to hlavní. Kdo je "zrno" a kdo "pleva"? Není to náhodou tak, že "pleva" je přesvědčena, že je "zrno" a "zrno" pochybuje, zda je opravdu "zrno"? V každém případě, málokdo chce být "plevou". Možná je to i tak, že "zrnu" nevadí, je-li nazýváno "plevou", zatímco "plevě" to vadí a vždy se snaží tvářit jako "zrno".

No, není to pěknej zmatek? Kdo se v tom má vyznat? Kdo to chápe? To asi logicky (rozumem) moc pochopit nejde, tady se zkrátka člověk musí spolehnout na svůj pocit (intuici a vedení duše), aby si tím prošel. Aby si prošel tím, čím si projít má a nevyhýbal se tomu.

Mně se daří fakt dobře, životem si procházím celkem lehce, byť těžké chvíle jsem si zažil. Jejich překonání mě posílilo a zároveň přineslo obohacení a určité nové nasměrování. Není čeho litovat a čeho se bát.

Vnitřní svobodu mi nikdo nevezme, jsem už hůře manipulovatelný a citově vydíratelný, vzal jsem odpovědnost za život do svých vlastních rukou a snažím se tvořit si vlastní realitu v souladu se svou duší.

Jistě, narážím na okolní realitu, která moc příjemná není, ale jak na ni budu reagovat, aby mě to neubíjelo, mám ve své moci.

Složenky platím, peníze z účtu mizí, resp. za víc peněz si koupím míň muziky. Štve mě to? Byl bych divnej, kdyby ne. Přesto stále mám dost pro radost i pro pomoc. Pokud by někdo z mých bližních potřeboval. Samozřejmě na složenky a na jídlo mám.

A vím, že jsou lidé, kteří na to nemají. Drahé energie, potraviny a bydlení jim zvýšilo náklady neúměrně až nad možnosti jejich pravidelného příjmu. Do téhle situace se nedostali svojí vlastní vinou jako jiní, např. alkoholici, narkomani, gambleři, či ti, kteří si půjčili u "lichváře" na nový mobil.

Takoví lidé potřebují pomoc. Jenže se o ni stydí říct, takže ti, kteří by mohli a chtěli pomoct, se to ani nedozvědí. Pak je tu stát, reprezentovaný vládou, která přece nenechá nikoho padnout. Stát se neumí (nebo nechce) oprostit od byrokracie, proto je pomoc naprosto nepružná, nevyhovující, formalisticky administrativně náročná (odrazující). Když si člověk projde vším tím nedůstojným a ponižujícím martýriem jako slepička v pohádce o kohoutkovi, pak zjistí, že výše pomoci za tu námahu ani nestála.

Pak mají lidé státu a vládě důvěřovat, když setkání se statní byrokracií jim ani nepomůže, a navíc v nich vyvolá spíše trauma. Výmysly politiků a vysokých úředníků pro občany, neřeší ti, kdo je vymysleli, ale ti úředníci dole v regionech. Ti jsou stresování jednak z toho, co si nahoře zase vymysleli, a jednak z velkých front. Lidé jsou nervózní, hádají se a je těžké i na straně úředníka si zachovat lidskost a respekt k lidem požadujícím službu, která by ani nebyla potřebná, kdyby stát rozumněji vyřešil energie a tím i inflaci.

Ke vší smůle jsou ponejvíc postiženi ti, kteří si to nemohou nebo neumí vyřídit digitálně, tak musí na příslušný úřad osobně. Digitálně zdatní většinou takovouto pomoc ani nepotřebují. Lidi jsou jen lidi (jak úředníci, tak jejich klienti). A někteří z nich se chovají jako roboti a od těch žádat lidskost čili určitou shovívavost a benevolenci, je zhola nemožné.