Vidlákovy kydy o politice

Bývala doba, kdy jsem politiku žral, sledoval a hltal vše, co mi bylo předkládáno v médiích. To ovšem byla doba poměrně idylická (několik let dozadu).

Politika se dělila na levici a pravici, novináři politiky hlídali. Noviny se dělily na seriózní a bulvár, ČT informovala, komerční televize hlavně bavily a s tím nám cpaly reklamu.

V té době jsem měl rád dva politické komentátory: Martina Komárka z MF Dnes a Vladimíra Mlynáře z Respektu. Oba synové bývalých známých politiků: Zdeněk Mlynář (1968) a Valtr Komárek (1989) a shodou okolností oba sběhli od komentování politiky do politiky. Vladimír Mlynář byl ministrem pro informatiku za (dnes už asi neexistující) Unii svobody a pak z toho měl oplétačky, Martin Komárek poslancoval za Babiše, a nakonec tím byl znechucen.

Pak se doba změnila. Levice se začala dělit na moderní a tradiční, pravice na konzervativní a liberální a dnes jde politiku rozdělit ještě jinak: na globalistickou a národoveckou, tj. politiku, která slouží globálním korporacím a politiku, která se snaží sloužit národu. Média se dělí na mainstream a alternativu. Korporátní a mainstreamová média se dnes snaží politiku nejen komentovat, ale hlavně vytvářet. Alternativní média nabízí to, co mainstream ne. Tedy jiný pohled, ale i různé hovadiny.

A tak si člověče vyber. Vybral jsem si a politice nevěnuji tolik energie a pozornosti. Navíc jsem se přes pochybnosti, otázky a hledání odpovědí na ně, či lépe díky volání duše, nějak dostal k alternativě. Prostě se mnou líp ladí. Proto ten Vidlák a jeho kydy, kdy si jeho komentáře a pohledy rád přečtu. Vedou mě totiž k zamyšlení. Ale hlavně mě dostanou do obrazu o tom, co se děje a jak se na to dění dívá člověk, který má podobné vnímání jako já.

A také nevynechám Ivana Hoffmana, toho jako politického komentátora mám také rád. Ostatně celé Rádio Svobodné univerzum, které podporuji. Nacházím zde inspirativní lidi, kteří mi často mluví z duše.

Dnes je to tak rozdělené. Nicméně ta druhá strana, strana jediného správného narativu, neboli libtardi (jak je dezoláty nazývána), má všechnu moc. Vítězové berou vše a ti ostatní nestačí zírat jako kdysi na Vizír (vy zíráte, my zíráme).

Jenže pak se člověk ptá, jak je tohle možné? Jak to, že to lidi nevidí, když je to tak do očí bijící? Co mohu proti tomu udělat? Je jediná cesta: nedat se manipulovat, nahradit strach láskou a zvyšovat své vědomí, své vibrace a spojovat se se sobě podobnými. Hledat a najít svou cestu: věnovat pozornost a energii věcem pozitivním, radostným a tvůrčím.

Blog je cesta, která spojuje mě a Vidláka, též ta záliba v rýpání v hlíně, potřeba aspoň malé soběstačnosti. Příroda a přirozenost.

Vidlák je samozřejmě víc vidět a též je výkonnější a samostatnější zemědělec, já jsem jen malý zahrádkář. A bloger s daleko menším významem a dosahem. Dobré je nalít sobě i lidem více optimismu, rozhodně ji má Vidlák v oblasti politiky víc než já. Já spíš důvěřuji zvyšování úrovně kolektivního vědomí přibýváním tzv. "probuzených" lidí.

Šance na změnu tu je. Ale je to na každém z nás. Počty nás alternativců, rebelů a kacířů se budou pomalu zvyšovat, ale hlavně nám nahrává postupné odpadávání libtardů. Předpokladem úspěchu je především drobná mravenčí práce mnoha skupin, jednotlivců, a to na mnoha úrovních, v mnoha oborech lidské činnosti a jejich synergie a propojování.

Globalisté se svých plánů nevzdají a je jen na nás, abychom jim to nakonec nedovolili a aby i oni uviděli, co způsobili a vyžrali si důsledky svých (zlo)činů.

Byl jsem na dovolené v blízkosti Vidláka, ale setkat jsme se nemohli. Zákon schválnosti. Nicméně Pálava a Jižní Morava mě potěšila, je tam úplně jiný život než tady v tom příšerném Přípražsku. Poklidné venkovské Benátky nad Jizerou s nádherným okolím byly napadeny (zákeřnou chorobou) pražskou mentalitou, která se na zdejším životě začíná čím dál víc podepisovat. A mně to moc nevyhovuje, proto se snažím často pobývat na svých pozemcích v Podkrkonoší.