Žiju svůj sen?

Když na to pohlédnu rozumem, tak vlastně ano. Žiju ve stabilním, dlouholetém manželství, bydlím v družstevním bytě, mám zahrádku a malou chatku s velkým pozemkem. Mám práci a dostatek peněz včetně rezerv. Blíží se mi důchod, pracuji v malém kolektivu a v podstatě na okraji systému. Což vlastně jeden čas byl také můj sen. Vyhnul jsem se velkému korporátu, leccos si v pracovní kariéře vyzkoušel a zažil. Po žádné kariéře již netoužím. V podstatě v tomto ohledu už vyhlížím důchod. Mám jen sen odejít s čistým štítem z funkce a řádně ji předat.

Mám koníčky, které mě baví. Píšu si blogy a jsou lidé, kteří je i čtou. Měl jsem sen napsat a vydat knihu, což se mi splnilo (2024). Měli jsme sen pořídit si chatičku, což se nám splnilo už v roce 2017, měli jsme sen stát se prarodiči a naše děti nám to splnily (na konci roku 2023 první vnuk, v létě 2025 vnučka a v očekávání třetí vnouče ještě letos).

Měl jsem sen setkat se osobně a více poznat některé inspirativní lidi, což se mi také plnilo a plní. Bez zahradničení si svůj život nedokážu představit a bez častého pobytu v přírodě také ne. Navíc mi k tomu stačí pobývat na zahradě a chatě, což je často spojeno s pohybem a fyzickou prací. Pak mi stačí vyjít za humna, koupat se v řece, chodit na procházky se psem, zacvičit si, zadýchat a zameditovat.

V podstatě své sny přímo žiju. Osobně jsem spokojený. Ale něco mě přece jen vadí, nebo spíš možná mrzí. Hlavně mi to kazí radost a odčerpává energii, kterou pak musím dočerpat jinde. Zkrátka mě mrzí, když mi někdo moc kecá do života, říká, jak mám žít, co mám dělat a co si mám myslet. A tomuhle se bráním, protože chci žít tak, jak chci já. Sice s ohledem na druhé, ale svůj život žiju já sám a přijal jsem za něj zodpovědnost, tak chci i tu druhou stranu mince: svobodu. Tu vnitřní mi nikdo vzít nemůže, to vím, ale chci i tu projevenou svobodu vnější. A samozřejmě nejen pro sebe, ale i pro své blízké. Kdo si své svobody neváží a není ochoten pro ni něco dělat, ten o ni může přijít.

A tak jsem se dostal na tu stranu méně pohodlnou v současné lidské společnosti, ale zároveň na tu stranu víc svobodnou. Na tu stranu méně normální, ale o to víc přirozenou, méně systémovou, ale více lidskou. Na tu stranu, která jde více s proudem života než s proudem většinové společnosti. Byl to můj sen?

Asi ne, ale takhle se to prostě vyvinulo a jsem jaký jsem. Zbyly mi ještě nějaké sny? Ale ano, nějaké malé sny a touhy mám. Chtěl bych prodat knihy aspoň tak, aby se mi vrátily peníze do tohoto projektu vložené (stačí pokrytí nákladů). V důchodu chci žít dál od Prahy, ideálně blízko chaty, aby byla možnost chovat slepice, mít tam skleník a rozšířit pěstování dalších plodin. Mít zázemí pro vnoučata.

Než půjde manželka do důchodu, tak nám vnoučátka pomalu půjdou do puberty (pokud se později nenarodí další) a přestaneme je zajímat. Tak uvidíme, které sny mi ještě život vyplní. Moc neplánuju (jen nějaké krátkodobé věci a termíny), ale snít mohu. I ty "bláznivé" sny, že bych chtěl rozmlouvat se stromy a zvířaty. A že bych chtěl svět bez válek, ohleduplné soužití lidí s přírodou a mezi sebou. Svět opravdový, pravdivý a láskyplný jako je život sám, když si ho dovolíte takhle žít.

Chci být upřímný, autentický a žít bez přetvářky a sebeklamu. Což jde samozřejmě mnohem lépe ve společnosti svobodné a zodpovědné. Ve společnosti, kde hlavní roli hraje lidství a moudrost. Zatím se zdá, že k takové společnosti máme ještě daleko. Ale jak se říká "zdání klame".

Nicméně mějme své sny, je to lidské a pracujme na sobě, rozvíjejme to lidství a božství v nás.