Žít, jak se má?

To pro mě už neplatí. Viděl bych to spíš jako "žít, jak se dá". Proč? Protože "žít, jak se má" v sobě obsahuje jakousi konformitu se společenskými požadavky.

Nebo spíše se společenskou normou spoluvytvářenou mainstreamovými médii. Je to takový tlak, kterému spousta lidí podlehne díky svému pohodlí.

A pak jsou ti, kteří nechtějí žít, jak se má podle požadavků společnosti, resp. podle požadavků společnosti vnucovaných. Jsou to obvykle lidé svobodomyslní, autentičtí.

Patřím mezi ně a chci žít, jak se dá. V podstatě žiju, jak umím a snažím se přizpůsobit podmínkám. Ale jít svou vlastní cestou. Přitom se nechávám vést svou duší. Už vím, že si prosadí svou.

Vymyslet si mohu cokoliv, a to se snažit udělat. Ale nový svět je dle mého svět lehčí a jednodušší. Svět lehčích energií, svět míru, klidu a harmonie. Svět lásky a světla. K tomu bychom měli vědomě směřovat.

Možná k tomu stačí nechat to plynout a nevěnovat energii a pozornost negativním energiím. Ty jsou však všudypřítomné, zejména v médiích a na internetu. Člověku (aspoň mně) přinášejí neklid, vztek, smutek, proto se to snažím omezit a vnímat svět skrze radost a tvorbu a také mít dostatek pohybu, přirozeného světla a pobývat hodně v přírodě.

Protože to pomáhá, tím se nabíjím, protože stále dělám činnosti, které mě vybíjejí. Ideální je integrovat polaritu, mít nadhled, moudrost a humor. Ale je to v běžném dnešním světě dost náročné. I s blízkými lidmi, protože zvyky, stádnost a tlak systému na to žít, jak se má, aby člověk zapadl do škatulky, tedy do společnosti, je velký.

Tak žiju, jak se dá, jak mohu, co si dovolím v rámci nutnosti žít a pracovat v daném systému. Přeji si ho změnit, transformovat a pracuji na tom. Resp. pracuji na sobě, na své proměně. Nechávám se inspirovat a snažím se inspirovat druhé. K čemu chci lidi inspirovat? K odvaze, ochotě, pokoře, vděčnosti, upřímnosti a laskavosti.

To ale nemohu dělat jinak než být odvážný, ochotný, pokorný, vděčný, upřímný a laskavý. Nejsem dokonalý a jsem si vědom, že mi to někdy nejde, že jsou situace, kdy jsem ze svého klidu vyveden, kdy se i rozčílím, reaguji vztekle, propadám smutku, pocitu beznaděje, mám obavy.

Nemít občas tyto pocity je asi nemožné, nejsem robot, ale je třeba je rychle zpracovat, přijmout a nechat je projít a přepnout vědomě zase do radosti. A dobré je, že to se mi daří a díky tomu si tvořím příjemnou realitu vlastního života. Mám dostatek, něco ze sebe rozdávám druhým a také něco dostávám od druhých. Nejde tady primárně o peníze, ty jsou studené, co ale zahřeje je poděkování, vděk, laskavost srdce, upřímná pochvala. Takže příjem a výdej je u mě řekl bych v rovnováze.

Co je vlastně žít, jak se má? To je otázka. Mám se dívat na zprávy a věřit mainstreamu a vládcům? To nedokážu. Mám chodit do chrámů konzumu a kupovat věci, které nepotřebuju, ale které mi zajistí nějaký společenský status? To nedokážu. Mám chodit do kostela a nechat si zprostředkovat svůj vztah s Bohem? To nedokážu, do kostela chodím radši, když je prázdný. Mám chodit do luxusních restaurací nebo do Mekáče? Proč? Nemám zájem ani o jedno, ale mám své oblíbené podniky, kde se rád najím a napiju.

Tak, jak se podle propagace mainstreamu má žít, žít opravdu nechci. Snažím se tedy žít, jak chci a jak mi to vyhovuje. Když to prospívá mému tělu a mé duši, považuji své žití za OK, protože žiju v souladu sám se sebou.