Změna systému

Systém je nepřirozený a vydává se za novou normu. Je třeba ho začít měnit. A je to jenom na každém z nás, je třeba začít od sebe.

Asi nemá moc smysl bojovat, ale pracovat na sobě, tvořit, propojovat se, posunovat to pozitivním, přirozeným a láskyplným směrem. Jak se změníme my sami, změní se i svět kolem nás.

Proto my sami musíme být tou změnou. Mohou tomu pomoct tzv. svobodné volby politické reprezentace? Ty jen mohou mírně změnit podobu toho celého "loutkového divadla".

Změní se aktéři, vymění některé loutky, možná trochu i kulisy, ale dokud tomu budeme dávat energii a pozornost, a hlavně volit spasitele či menší zlo, nic moc se nezmění. To, že to jde směrem sešupu je vidět na tom, že už se nové loutky těžko shánějí, tak se recyklují už ty provařené. Když se podíváme na to, kdo že to vyleze ze stranických útrob a jak se pak činí, tak už nejde ani o zklamání, ale o znechucení.

Znechucení je ztráta motivace, ale také taková prázdnota, kterou je třeba naplnit něčím novým. A tím novým je vrátit se k vlastnímu životu a žít ho. Lokálně, reálně, tady a teď. Podle sebe, svobodně a na svou vlastní odpovědnost.

Zamyslete se nad tím, kdo je ochoten na té scéně tu loutku hrát? Většinou neschopní a všehoschopní. Samozřejmě mezi slepými jednooký králem, takže pár rozumných a schopných se tam najde. Většinou to jsou (až na čestné výjimky) ale grázlíci. Ovšem jsou znalí, něco umí a něco vědí, na rozdíl od těch slušných (většinou i hloupých) a hodných neumětelů.

A jaký to zmatek a zděšení zaznamená u loutek (a bio-robotů) na scéně možnost, že by se tam dostal člověk, který není (sponzorsky) ovládaný jako loutka a není ani zblblým bio-robotem s vymytým mozkem? A ještě navíc drze přiznává, že chce změnu režimu?

Kdo se bere moc vážně, je směšný a hloupý. Kdo se zasměje sám sobě, má smysl pro humor a také je mu celý tenhle systém víc k smíchu, než k pláči a vzteku.

Proto, když volit, tak s cílem užít si tu srandu potom. Protože, když v centru režimu budou lidé, kteří ho chtějí změnit, jsou jako virus, který se může šířit jako nákaza. Což může být docela švanda. Parlament už dávno nepředstavuje žádnou ctihodnou instituci, jde především o památné historické budovy, dnes plné spíš hysterických lidiček, obávajících se o peníze a vliv.

Přece jen většina z nich nic moc neumí. Odpovídá to tomu známému rčení: kdo umí, umí, kdo neumí, učí a kdo neumí učit, ten to řídí.

A pak to dopadá, jak to dopadá. Náš Titanic se blíží k ledovci, potřebujeme vyměnit kormidelníka, aby se pokusil změnit kurs a zmírnit náraz.

Rád bych se mýlil, ale čím dál tím víc si myslím, že nějaký náraz potřebujeme, abychom se probudili a asi i nějakou doby tmy (blackout), aby se nám rozsvítilo. Spolu s tím se objeví ti, co něco opravdu umí (stavět, opravovat, vyrobit) a ti co umí organizovat, vést a ostatní nadchnout. Pak může fázi boření začít střídat fáze tvoření.

Jak se zpívá v jedné písničce "dělání, dělání, to nám úsměv zachrání".