Stal jsem se "disidentem" režimu reálného covidismu a od té doby se to se mnou táhne. Díky tomu jsem žil nějakou dobu v nepohodlí, neboť jsem nebyl ochoten vyměnit přemýšlení, kladení otázek a hledání odpovědí za pohodlí poslušnosti.
Končí mi dovolená. Čekají mě nyní čtyři týdny práce a pak si ještě dám týden dovolené. To už ale nejspíš bude míň teplo, ale hlavně se zkrátí den a bude méně světla. Čekají mě dvě pracovní domovní schůze, z čehož jednoho domu se zbavím a druhý budu dokončovat.
Léto je čas prázdnin a dovolených. Tak si dovoluju pustit práci k vodě a naopak volný čas chci trávit u vody a ve vodě. Mám k tomu řadu příležitostí a v podstatě záleží jen na počasí. Teplotu vody snesu i studenější, ale nechce se mi koupat v dešti či při bouřce.
Měl jsem už dovolenou, kterou jsem trávil na chatě. Zjistili jsme, že nejde proud. Omáčku musela žena ohřát na plynovém vařiči, když nešla mikrovlnka. Zásoby vody máme v 20 litrovém kanystru, několika petkách a chvíli trvá, než voda přestane téct z kohoutku, tedy z vrtu. Do dvou barů na manometru voda je.
Jednoznačně v přírodě, bez mobilu a daleko od počítače. Práce kancelářské krysy mě dávno nenaplňuje, digitalizaci a byrokracii nepovažuji za pomocníky, ale škůdce, kteří šikanují a buzerují. Celý tenhle korporátně globální systém považuji za jedno velké šílenství.
Žiju a pracuju v regionu, kterému říkám (ano, poněkud pejorativně) "Příšerné Přípražsko". Z toho je poznat, že to do Prahy máme blízko a že Praha, především tedy většinová pražská mentalita, není můj šálek kávy. Proč?
Nemohu mluvit za jiné, do hlavy jim nevidím, a některým lidem ani nechci vidět do hlavy. U mnohých tzv. veřejně (tedy mediálně) známých lidí, nevím, co si opravdu myslí a co jen hrají.
Mé blogy a weby jsou mým deníkem, záznamem toho, na co jsem myslel, co se mi dělo, co mě inspirovalo. Žiju život, prožívám, přemýšlím a pak o tom napíšu.
Na jednu stranu mě internet láká tím, že si tam mohu cokoliv vyhledat, najít a také psát či diskutovat. Píšu blogy a upravuju si weby, diskutuji v podstatě už jen na Blogosvětě, na svých stránkách jsem kontaktní formulář zrušil, protože mi nabízeli jen samé "SEO" (zvýšení dosahu nejspíš formou "nechci slevu zadarmo").
Taková sebe-terapie. Zkusil jsem si položit jednoduché otázky a zjistil, že je na ně těžké odpovědět pravdivě a upřímně.
Žijí mezi námi, dříve je před námi zavírali do ústavů, dnes se s nimi můžeme setkávat, můžeme je i podporovat prostřednictvím těch, kteří se o ně starají.
Jistě, líbilo by se mi, nedělat to, co mě nebaví. Ale je nutné dělat i věci, které člověka nebaví. Zejména to jsou pracovní povinnosti. Není to tak, že by mě práce, která mě živí nebavila, některé části si i užívám a jsem rád, když se něco povede, když umím někomu poradit či mu pomoct. To mi dává smysl.