Kdysi jsem si psal do šuplíku a do Zpravodaje Benátecka. K padesátinám jsem si nadělil knížku "Spisky chemikovy" (2014). Pak jsem vstoupil na Blog Idnes, z něhož mě nakonec po devíti letech vypudila "autocenzura".
Po kolejích u chaty už jezdí krásné, nové, tiché vlaky. Po pěti měsících je hotovo, opravený železniční most vypadá nádherně, uvidíme, co bude dál. Kdy se dočká nového hávu blízké nádraží a zda (a kdy) bude zbudována nová zastávka v blízkosti centra obce? To se neví. Připadá mi, že Správa železnic staví, když jsou peníze.
Jsme každý jiný, máme jiné zájmy, jiný životní rytmus, jiný vkus. Co je příčinou? Když jsme si tak rozuměli, souzněli, byli jsme si blízcí. Jak to, že dneska je to jinak? Změnil jsem se po Covidu, jsem úplně jiný člověk, než jsem byl dřív, daleko nejvíc mi vyhovuje samota v přírodě, seznal jsem, že jsem opravdu introvert, takže nemám...
Změnil jsem svého heslo. Bavím se s lidmi, ať již pracovně či nepracovně a na společenskou otázku "jak se mám?" odpovídám s úsměvem "mám se dobře, ale zítra bych šel do důchodu".
Ale jak se jich zbavit? Poslat je do háje? Ignorovat je? Trpělivě jim vysvětlovat, že jejich nárok je sice hezký, je i někde zakotven v nějaké smlouvě či předpisu, ale často není realizovatelný. Nebo je, ale ne hned.
Dostali jsme od syna poukaz do divadla MANA ve Vršovicích. Měli jsme si vybrat představení, objednat si lístky a na představení se dostavit. Vybrali jsme si představení, které se mělo odehrávat v květnu. Ten den volali z divadla, že představení ruší z důvodu onemocnění herců.
Dělal jsem a dělám chyby, což je naprosto normální a nebojím se to přiznat. Na rozdíl od jiných, kteří se snaží vždy své chyby hodit na druhé, nebo se vymlouvají.
Dostal jsem nějaké rozšiřující dotazy a už se mi na ně nechtělo odpovídat. Protože se mě ptal člověk, který se na schůzi točil v kruhu a mlel pořád to samé "jak je možné, že se něco takového stalo, to nefungovaly kontrolní mechanismy, byly porušeny Stanovy?" a já odpovídal v duchu: "souhlasím, nemělo se to stát, ale stalo se. Udělali jsme...
Abych to uvedl na pravou míru, jsem spokojený řidič tak do dvě stě kilometrů. Jel jsem po Česku i delší trasy, a dokonce jsem si troufl až na východní Slovensko. A to je asi nejvíc, co jsem jel a stejně jsem se s manželkou část cesty vystřídal.
Něco ze své současné pracovní praxe, co mě docela trápí, a nejen v práci. Rozběhl se nám trh s byty? Zdálo by se, že ano. Za celých šest let jsem nezaznamenal tolik změn vlastníků bytů jako poslední dobou.
Město, kde žiju má nádherné panorama díky skalnímu ostrohu nad řekou Jizerou. Bydlím v paneláku, který je postaven samostatně ve vilové čtvrti. Bydlím ve velkém bytě ve třetím patře. To zajišťuje skvělý výhled.
… a ani na jiných (a)sociálních sítích. Jako bych neexistoval, najednou se s nikým moc virtuálně nebavím, maily už kamarádi moc nepoužívají a ani moc mi nikdo nevolá. Nejen soukromě, ale i služebně. Nějak jsem se vyčlenil z kolektivu. Prostě mě to lajkování, sdílení a přeposílání videí nebaví.