zdraví

zde jsou zkopírovány texty: rady a doporučení a pod nimi články z webu www.zdravbenatky.cz , který bude na podzim 2026 ukončen. To zajímavé je přesunuto sem, zatím je to zdvojeno.

rady a doporučení nejen pro zdraví, ale i radost duše

Co třeba dech, dýchání?

Doporučil bych dýchání podle Wima Hofa:

Většina lidí dýchá mělce, povrchně. Automaticky, nevědomě. Přesto to k životu v podstatě stačí. Můžeme ale dýchat vědomě, hluboce, do břicha a využít některou z nabízených metod. Osobně jsem nejdřív zkoušel střídavé dýchání s cyklem jedné minuty, což odpozoroval dědek bylinkář (Břetislav Nový) od ještěrky. Tak nebylo to špatné, ale nikam mě to neposunulo.

Až pak jsem narazil na dýchací metodu Wima Hofa a rozhodl si ji vyzkoušet. A u toho jsem vydržel. Provádím to v klidu vleže a trvá to tak čtvrthodinku a vlastně mě to přivede do takového meditačního klidu, příjemného mravenčení v prstech a tepla, že pak už jen poděkuji nahoru (Bohu) za dary a radosti života, za poznání, zkušenosti i lekce a poprosím o ochranu svou a svých bližních.

Ta základní Wimova metoda je dýchat 30-40 hlubokých nádechů nosem a výdechů ústy, pak při výdechu zatajit dech na 1 minutu (počítám do 60 až 70), pak se jednou nadechnout a vydechnout, následně nádech a při tom nádechu zadržet dech na 15 sekund a pak vydechnout. Toto je jedno kolo a mělo by se zopakovat celkem 3x. Dýchám takhle (skoro) každý večer, většinou po 15minutovém cvičení.

Co třeba otužování?

Prospívá podobně jako dýchání ke zvýšení imunity. Začít by se mělo opatrně, nejlépe sprchovat se studenou vodou, prodlužovat koupací sezonu (řeky, rybníky) a postupně se nořit do chladnějších vod. Chce se to před tím trochu rozcvičit, rozdýchat a lepší chodit v partě. I zde se dá využít metod a rad ledového muže Wima Hofa.

Co třeba pohyb, cvičení, sport?

Tak určitě, jak říkají sportovci. Zde je široká škála možností, ideální je to spojit s pobytem v přírodě: turistika, chůze, procházky se psem, projížďky na kole, běhání, plavání v rybnících a řekách. Každý si vybere to, co s ním nejvíc ladí.

Co meditace?

Nemusíme být jen u klasických meditací s odříkáváním manter a v sedu lotosového květu. Můžeme meditovat v leže, buď se soustředit na myšlenky, nebo naopak zkusit prázdnou hlavu - na nic nemyslet. Třeba si lehnout do trávy, opřít se o strom, rukama mnout hlínu, sedět a jen tak pozorovat květiny, šumění větví ve větru, nebo i ptáky, ... prostě být v klidu a cítit harmonii.

Co pobyt v přírodě?

Pro imunitu úplně nejlepší, dvě hodinky v lese lepší než tuba prášků. Příroda uklidňuje, hladí na duši. Potkáte se tam se životem, s rostlinami, stromy, různými zvířaty. S krásou i užitkem. Voda, slunce, vzduch, to k našemu životu i pro naše zdraví potřebujeme.

Co třeba kultura?

Návštěva divadla, kina, koncertu, čtení knih, vlastní zpívání a hraní na hudební nástroj, výtvarné a jiné tvořivé činnosti, to vše posiluje duši, přináší radost a tím přispívá ke zdraví a harmonii.

Smích, humor - to pravé pro zdraví, naprosto jednoduché, nejlepší je bezprostřední smích. Nejlépe je se smát s přáteli, s blízkými lidmi.

Láska, doteky, objímání - přináší radost duši a tělu, čili pomáhají upevňovat zdraví. Chce to mít milované a milující blízké.

Zvládáme-li svůj život, žijeme ho s vlastní zodpovědností, dává nám smysl, jsme-li přirození, jsme také zdraví

Co bylinky a obecně pěstování ovoce a zeleniny, chov domácích zvířat?

O bylinkách jsou knihy, weby, rady. Zde bych se obrátil na odborníky. Něco z bylinek pěstujeme, také ovoce a zeleninu. Nejvíc používáme sušené bylinky na čaje, nějaké mastičky, likéry, sirupy pro vlastní potřebu.

články, nejstarší úplně dole

Nemám depku a co?

Nemít depku, nevyžadovat soucit (či lítost) a citlivý přístup už přestalo být normální.

Normální je přece mít depku, brát antidepresiva a své pocity sdílet na sociálních sítích nebo tam bojovat se zlem na straně dobra. Nejsem normální, tak se ze svého smutku vypisuju sám na svém blogu a webech.

Mně to takhle stačí a opravdu pomůže. No a pak ten pohyb a pobyt v přírodě. Na duševní zdraví by lékaři měli předepisovat procházku v lese a zakázat sledování televize, internetu, mobilu a sociálních sítí, protože média depresi přímo podporují či vyvolávají.

Možná, když získáte na sledování médií alergii, předcházíte tím depresi. Protože já alergii na média mám, tak možná proto nemám depku a nejsem normální.  

Humor je koření života

Humor je koření života a smích léčí. Dnešní přecitlivělost k humoru, jeho označovaní za dobrý a zlý, je podlé a směšné. Humor může být špatný, může i někoho urazit. Jenže ta urážka je opravdu individuální. Nemusí se mi každý vtip líbit, ale vyžadovat, aby byl humor citlivý a dokonce zakazovat humor, je směšné. To dělají jen podlé režimy a lidé, kteří se berou vážně a nemají smysl pro humor.

Poslední dobou jsme zažili dva příběhy nekorektních vtipů. Možná blbých. A to je tak všechno. Byl to fórek Aleše Hámy na Slavíku směrem k pánům Vítkovi a Sidovskému a vtip Karla Šípa, kde mi chvíli trvalo, než jsem ho našel a zasmál se mu (kdybych měl baterku, tak k žádnému znásilnění nedošlo).

Proč? Protože mediální scéna řešila jen to, že takové vtipy uráží a do společnosti nepatří. Prostě místo toho, aby to s úsměvem a hlavně klidem přešli, tak to pitvají. A zároveň se tím zesměšňují. Být součástí společnosti, kde se nesmí říct nekorektní vtip, aby někoho neurazil, nechci.

Naše společnost je nemocná, protože se z ní vytrácí humor, protože jsme přišli o to koření života, které vyvolává úsměv, co léčí. Ona to tak úplně pravda není, protože humor je naším národním obranným prostředkem. Jenže neplatí to jen o starší generaci? Kolik příslušníků těch mladších generací chápe ironii, sarkasmus a vůbec má smysl pro humor?

Jsou v menšině nebo jen nejsou vidět? Jasně, mají jiné příležitosti a starosti, žijí jinak, více je ovlivňují technologie. Snad proto nechápou vtip a ironii? Nejsou schopni se nad to povznést a ihned upadají do deprese?

A takhle si tu žijeme, nepoužíváme humor k tomu, abychom se uvolnili, zasmáli, ale aby jedna strana zesměšnila a urazila tu druhou. Jistě, může to tak být, ale většinou vtip a humor nemá obecně záměr urážet, ale dělat si srandu a rozesmát.

Nesmrtelný prezident?

Mám na mysli prezidenta České lékařské komory profesní asociace MUDr. Kubka. Všiml jsem si na internetu jeho fotografie a z článku se dozvěděl, že svoji funkci obhájil už popáté. Začínal kdysi jako radikální zdravotnický odborář (Lékařský odborový klub) a pak se (asi natrvalo) usadil v čele České lékařské komory (ČLK).

Úplně si nevzpomínám na nějaké jeho zásluhy (má-li nějaké), vždy se rval o peníze do zdravotnictví, vehementně byl (a jistě stále je) proti jakékoliv medicínské alternativě (pohrdavě mluvil o čínské tradiční medicíně), prosazoval vakcinaci proti Covidu a své kolegy s jiným názorem na Covid a očkování urážel a snad jim i vyhrožoval vyhazovem z komory, pokud to byli lékaři, kteří mají členství v komoře povinné, jinak nesmějí vykonávat lékařskou praxi.

MUDr. Jan Hnízdil z komory vystoupil a může působit jako léčitel a poradce, ovšem nikoliv jako lékař. Někteří Kubkovi kolegové šli tak daleko, že založili Alternativní lékařskou komoru. Nevím, zda ještě existuje a jakou činnost vyvíjí.

Chápu nezájem lékařů, kteří něco umí o funkce tzv. "politické", maximálně se snaží o nějaký ten primariát v nemocnici, ale šéfovat ČLK ambici asi nemají. Tak z pohodlnosti a setrvačnosti volí stále stejného prezidenta.

Proč mě to vůbec zajímá, když nejsem lékař a dávám přednost medicíně alternativní a psychosomatické? Pravda, nezajímá, jen mě to zaujalo a inspirovalo, protože jsem patřil k těm, kterým pan prezident doktorů za Covidu nadával.

Naivně jsem si myslel, že je do dalších období nevolitelný. Hluboce jsem se mýlil, přiznávám. Pan doktor Kubek umí stát na správné straně západní medicíny.

Lenost, únava, rozmazlenost, přepracovanost, smutek, ….

Nevymizely už tyto pojmy z pokrokového korektního slovníku? To, co pod těmito pojmy znala má generace, je pro současnou mladou generaci poněkud zastřeno a nahrazeno v podstatě odbornou lékařskou diagnózou.

Člověk je úplně přirozeně občas unaven, tělo potřebuje odpočinek, potřebuje vypnout, regenerovat. Únava není nic hrozného. Ale, když je přítomná stále? Náhle se mění v únavový syndrom.

Ten může vzniknout z přepracovanosti. Tu nezdravou a závislou nazýváme workoholismem a může vést k syndromu vyhoření (burn-out).

Můžeme k tomu přistupovat i jinak. Odkládat a vymlouvat se je tak "sladké" a dneska je cool lenost nazývat prokrastinací, protože to nezní tak tvrdě. Navíc je to odborný výraz, který z toho udělal diagnózu, nemoc, důvod k soucitu nebo dokonce přednost.

A co dnešní diagnóza ADHD, častá u dětí. Dřív se tomu říkalo rozmazlený fracek, dnes z dítěte vyrůstá osobnost. Takže tady můžeme sledovat nezdravý kult dítěte. Ale na druhé straně je také potlačována přirozenost dítěte, zvláště toho živého a zvídavého.

A co ten smutek? Někdy je dobré nechat projít své emoce, vyplakat se, nebo se i vyvztekat. Pokud je v sobě dusíme, neděláme dobře a může to vyústit až v deprese.

Tyto diagnózy s sebou nese naše civilizace, kdy člověk nestačí "tempu doby" a kdy je zneužíván jako "lidský zdroj" a kdy se ve společnosti ztrácí lidskost a lidská důstojnost. Určitou "obranou" člověka je pak vypuknutí nějaké civilizační choroby. A to je především signál k zastavení a v mnohých případech i ke změně životního stylu.

Hodně v tomto může pomoci psychosomatika, příp. nějaká terapie. Nevylučoval bych ani duchovní léčitele, jen je třeba tady být obezřetný, ale to platí i u lékařů, psychologů a psychiatrů.

Ale hlavně léčí sebe-úcta a příroda. Také, když najdete v životě soulad těla, duše a mysli. 

Nachlazení mi změnilo plány

Jak se to jenom stalo? Upřímně: opravdu nevím. V neděli jsem si vyzkoušel jezírko v Levandulovém údolí. Byla tam týden otužovací akce. Přijel jsem jen na její konec na nedělní odpoledne. Předal jsem tam nějaké své knížky do komise a vykoupal se ve studené vodě. Jednou jsem si to obeplaval při teplotě vody kolem 10 stupňů. Pak se oblékl, bos si odešel objednat a zaplatit čaj se zákuskem . Pak jsem si asi hodinu ještě povídal s paní terapeutkou Evou Tesařovou, obul se a odjel domů.

Bylo to fajn, cítil jsem se skvěle a svěže. V pondělí jsem vezl dceru ve vysokém stádiu těhotenství ke gynekoložce na kontrolu. Ta se dozvěděla, že asi už další kontrolu nestihne, protože dříve porodí. Dceři se moc nechtělo, protože měla nějakou rýmu a kašel. V noci z úterka na středu mě také nějaké to nachlazení přepadlo. Ve středu jsem udělal v práci to nejnutnější a v 10 hodin jsem odešel se domů léčit. Dělal si čaj, kloktal šalvěj, smrkal, kašlal, potil se v posteli. A četl si novou knížku Patrika Hartla "Manželství".

Ještě jsem doufal, že se dám dohromady tak, abych mohl jet s kamarádem na besedu s Václavem Cílkem. Ale nedal jsem to. Nakonec jsem tento plán zrušil, protože jsem nechtěl nikoho nakazit a posmrkávající a pokašlávající bych tam rušil a neužil si to tak, jako kdybych byl ve formě. Tak někdy jindy.

Bylo to jinak, otužování jsem si myslel, že nestihnu, naopak jsem byl přesvědčen, že se ve středu večer na blízko setkám s Václavem Cílkem, což nakonec nedopadlo. A nějaké plány? Ten hlavní - doléčit se a pak se uvidí, ono stejně nelze nic plánovat, neboť dcera může každou chvíli rodit (té už je naštěstí líp) a my (nebo druhá babička) ji budeme hlídat syna. A to by člověk potřeboval být fit. U mě tahle nachlazení probíhala poměrně rychle, už teď je mi líp, méně smrkám a kašlu, nicméně jsem ještě unavený a ne úplně ve své kůži.

Čaj s citroném, chvilku počítač, a hlavně postel a kniha. Buďte zdrávi.

Změna mého režimu

Abych se cítil zdráv a vesel, potřeboval jsem změnit režim. Ne nijak radikálně, abych nešel přes velký odpor, ale postupně. V podstatě to souvisí i s mým spirituálním vývojem od Čtyř dohod přes nějaké techniky, články, videa, knihy k úrovním vědomí.

Snaha uvést se do souladu se svou duší je odměněna psychickou pohodou, vyrovnaností a oddolností. K tomu je třeba věnovat se i své mysli a svému egu. Zaměstnávat je ve svůj prospěch, nenechat je příliš bujet, šrotovat a vymýšlet na základě strachu, ale naopak je nutit přemýšlet nad úkoly, které prostě přináší život.

A pak je tu tělo. To je také potřeba nějak šlechtit. Úměrně svým schopnostem a možnostem, což se týká především cvičení a sportu, ale i zmírnit mu zátěž např. v podobě stravy. Dopřát mu třeba zhubnutí, zdravější a lehčí stravu, občasný půst. Pořádné prodýchání, studenou sprchu.

Tak jsem to vše nenásilně zařadil do svého života. Přerušovaný půst, hlavně nejíst nic po večeři a dvakrát v týdnu vynechat snídani, dýchání podle Wima Hofa spojené s meditací a modlitbou, otužování, pohyb a pobyt v přírodě, ať už to jsou vycházky se psem, práce na zahradě a chatě, příp. turistika nebo obyčejná cesta do práce pěšky.

Je v tom i daleko méně alkoholu než dříve, káva maximálně dvakrát denně a bez cukru, občas bylinné čaje a v sezóně čerstvé i upravené produkty z naší zahrady. A pak koníčky jako třeba i toto psaní, což je pro mě i taková terapie.

Změnil jsem svůj režim a výsledkem je spokojenější život. Pokud to takhle udělá dost lidí, začne se třeba samo vzdělávat (ne kvůli titulům a kariéře, ale kvůli poznání), začne pečovat o své zdraví změnou svého životního stylu a denního režimu, proč by se spontánně zespoda nemohl změnit i ten celospolečenský režim?

Vnitřní klid a úklid

Když to takhle vidím napsané vedle sebe, lépe to chápu. Čas od času potřebuje člověk uklidit. A to nejen ten bordel vnější: v bytě, ve sklepě, na zahradě, na pracovním stole, ale i ten bordel v sobě.

Bordel v sobě hromadíme ať chceme nebo nechceme. Přichází ze situací v životě, z myšlenek, slov, pocitů, skutků. Obvykle je spojený se stresem, kterému se nedá vyhnout. Dá se mírnit (což je ta správná cesta), nebo narůstá až do vyhoření. Do stavu, kdy tělo vypne a řekne dost.

Bordel usedá jako prach na naši duši, jako nestravitelný zbytek se nám ukládá do těla a my zatěžujeme všechna ta střeva, ledviny, játra, močové měchýře neúměrnou prací až nám třeba některý ten dlouhodobě přetěžovaný orgán vypoví službu.

A to ještě v dobré víře tomu tělu nakládáme ještě víc, nejen nezdravými a nekvalitními potravinami, nápoji, ale i cigaretami, alkoholem, drogami vč. nadužívání léků. Nadměrnou zátěží modrým světlem počítačů a mobilů, stresováním se sledováním televize, videí, mobilů, ….

Prostě zátěž je veliká, že tělo i duše potřebuje čas od času uklidit a zároveň uklidnit. A je to hlavně naše osobní práce. To my sami máme zodpovědnost za své tělo, za svou duši, za své zdraví, za svůj přístup k životu.

Žijme tak, abychom nalezli rovnováhu, harmonii a klid v duši. Postavme se problémům čelem, řešme je včas, poznejme je, nenechme je vyrůst, a hlavně je nezametejme pod koberec, jak se říká. Řešme hlavně to, co můžeme a umíme ovlivnit, když to nezvládneme sami vyhledejme či požádejme o pomoc.

Jde se věcem vyhýbat, utíkat před nimi, ale sám před sebou nikdo neuteče, může maximálně ukládat své nezpracované emoce, stres, obavy do podvědomí, ale tím to nezmizí a v nějakou chvíli to vyplave na povrch, protože už je potřeba s tím něco dělat, nějak se k tomu postavit. Tělo a duše si řekne, jenže my je neposloucháme. Slyšet to jemné vedení duše můžeme pouze v klidu, můžeme se ptát proč se nám něco stalo a jak na to máme reagovat. Ptát se a hledat odpověď, v ideálním případě ji najít.

Než si to člověk začne logicky rozebírat, je dobré si zapamatovat (třeba i zapsat), co člověka napadlo jako první a přemýšlet o tom, proč právě tohle?

Opravdu ten úklid s tím klidem souvisí a nejen jazykově. Po úklidu nastane úleva a s ní přichází i ten klid. V podstatě to je jednoduché a žili to naši předci, měli pravidelné půsty, více fyzicky pracovali, tak si více v klidu užívali četbu, zpívali, tancovali, bavili se. Zkrátka to nějak přirozeně vyrovnávali.

Dnes se žije jinak, bují nám civilizační choroby, deprese, podvědomě cítíme, že jsme odešli od sebe, od přírody a přirozeně toužíme se tam vrátit. Mnozí žijí uhoněný (ne)život "křečka v kolečku" až do svého zhroucení a do kolečka nastoupí nový "křeček". Vystoupit z toho včas vyžaduje odvahu se pro to rozhodnout a ochotu to udělat.

A to je jen na každém z nás. Zda, kdy a jak dospěje k tomu, že začne poslouchat své tělo, bude žít v souladu se svou duší, zkrátka bude prožívat svůj autentický život jako malinkatý dílek Celku.

Jaký je zdravý přístup k penězům?

Asi taková zlatá střední cesta. Rozhodně je lepší mít jich dostatek než nedostatek. Neuctívat je jako modlu (zlaté tele) a ani jimi nepohrdat. Vždyť jako platidlo to vždy byla energie směny. Ne vždy jde vyměnit něco za něco, tak se staly peníze prostředníkem ke směně. K ocenění práce, výrobku, díla, tvorby, služby, protože do všeho dává člověk energii, ta se neztrácí, zachovává a nějakým způsobem se vrací.

Taková nejobvyklejší cesta návratu energie (vydané na dílo) jsou právě peníze za to dílo. Ale někdy děláme něco ne pro peníze, ne pro povinnost, ale pro potěšení, pro radost a tady spíše oceníme úsměv, objetí, stisk ruky, pohledy do očí nebo jen popovídání si, či dokonce jen bytí spolu.

S penězi je třeba umět zacházet, dobré je nerozfofrovat je za blbosti. Také není dobré je škudlit, když je máte. Ten, kdo má moc peněz, si může víc dovolit. Může si hrát na "někoho důležitého" obvykle ve skupině jemu podobných, či jemu závidějících.

Často, kdo má dost peněz, paradoxně nikdy nemá dost, chce stále víc a o peníze se bojí. Připadá mi, že na penězích takoví lidé lpí a je jich naprostá většina. Ale možná je tento pohled zkreslený, že už se najde také dost lidí, kteří na nich nelpí a nehrají pro ně tak důležitou roli.

Protože štěstí a zdraví si za prachy nekoupíš. resp. koupíš si kvalitnější zdravotní péči, dražší léky, zdravotní pomůcky, ale být zdravý a šťastný primárně o penězích není.

Trochu mi to připadá, že na vrcholu hierarchie je to samej malej (nebo velkej?) Harpagon. Co budou dělat až budou mít prachy v prachu? A vědí, že do hrobu si ty prachy nevezmou?

Samozřejmě, že je lepší být zdravý a bohatý, než chudý a nemocný. Na druhé straně chudoba cti netratí a bohatství není jen o penězích a majetku. Tak mějme k těm penězům vztah zdravý, takový, který nás neničí.

Strach o peníze nás může sžírat, ztráta peněz může být i prospěšnou životní lekcí. Když se člověk dostane na pověstné dno, pak se od něj odrazí a stoupá vzhůru.

Stačí si připomenou slova písničky ze Tří veteránů ("Není nutno"): "nemít prachy, nevadí, nemít srdce, vadí .....

Zdravotní klaun

Občas přispěju organizaci Zdravotní klaun. Vyvolávat úsměv na tváři dětem, které tráví svůj život po špitálech s vážnými diagnózami, je bezpochyby záslužná práce. 

Jen by mě víc bavilo, kdyby jejich práce nebylo třeba, aby děti nebyly nemocné, aby si v rodině zažívaly lásku a radost, aby jejich ošklivé diagnózy spojené s pobytem v nemocnici výrazně ubyly či dokonce přestaly vůbec být.

Děti mají být zdravé a šťastné. A to převážně furt. Ne jen občas, když jim úsměv na jejich smutné tváři vyloudí zdravotní klaun. Rozesmívat osudem zkoušené děti je práce těžká a smutná. Proto občas přispěji, ale raději bych nepříspíval z důvodu, že děti budou zdravé.

Vybudujeme někdy lidštější společenský systém, kde budou naše děti zdravé a šťastné a budou mít milující rodiče? Bez podmínky těžké nemoci?

Nevím. Pokusme se o to. Do té doby aspoň občas přispějme Zdravotním klaunům, protože bez nich by byl smutek ještě smutnější.