Pravda je, že mě nebavil nikdy. Letos jsem po pěti letech na něj znovu vstoupil s určitou nadějí, která se nenaplnila, takže už uvažuji o výstupu.
Mám oči, tak se dívám a pozoruji. Mám opravdu co pozorovat, na co se dívat. Dívám se na vnoučata a mám z nich radost, dívám se v přírodě na květy, stromy, krajinu, ptáky, pozoruji našeho psa a naše domácí terarijní mazlíčky a mám z toho radost.
… leda tak na sebe. Že jsem byl líný, že jsem něco udělal, nebo naopak neudělal, že se mi něco nepovedlo. Že jsem nevyužil příležitost. Že mám k něčemu odpor.
... zdá se mi poněkud nešťastný, řečeno slovy klasika (Rozmarné léto, Vladislav Vančura). Vyrazili jsme pracovat na zahradu, ale záhy začalo pršet, z půli cesty jsme se vrátili. Na zahradu jsme nedošli, v dešti se pracovat moc nedá, zmoklí jsme se vrátili domů.
Možná dříve ano. Snažil jsem se být svědomitý, poctivý a učil jsem se novým věcem. Bavilo mě ve své funkci se snažit lidem pomoct a také poznávat lidi. Začínal jsem poměrně nadšený v roce 2018, odešel jsem na družstvo ze státní správy, kde jsem se začal cítit jako šikanující parazit na stranu těch šikanovaných.
Stal jsem se "disidentem" režimu reálného covidismu a od té doby se to se mnou táhne. Díky tomu jsem žil nějakou dobu v nepohodlí, neboť jsem nebyl ochoten vyměnit přemýšlení, kladení otázek a hledání odpovědí za pohodlí poslušnosti.
Končí mi dovolená. Čekají mě nyní čtyři týdny práce a pak si ještě dám týden dovolené. To už ale nejspíš bude míň teplo, ale hlavně se zkrátí den a bude méně světla. Čekají mě dvě pracovní domovní schůze, z čehož jednoho domu se zbavím a druhý budu dokončovat.
Léto je čas prázdnin a dovolených. Tak si dovoluju pustit práci k vodě a naopak volný čas chci trávit u vody a ve vodě. Mám k tomu řadu příležitostí a v podstatě záleží jen na počasí. Teplotu vody snesu i studenější, ale nechce se mi koupat v dešti či při bouřce.
Měl jsem už dovolenou, kterou jsem trávil na chatě. Zjistili jsme, že nejde proud. Omáčku musela žena ohřát na plynovém vařiči, když nešla mikrovlnka. Zásoby vody máme v 20 litrovém kanystru, několika petkách a chvíli trvá, než voda přestane téct z kohoutku, tedy z vrtu. Do dvou barů na manometru voda je.
Jednoznačně v přírodě, bez mobilu a daleko od počítače. Práce kancelářské krysy mě dávno nenaplňuje, digitalizaci a byrokracii nepovažuji za pomocníky, ale škůdce, kteří šikanují a buzerují. Celý tenhle korporátně globální systém považuji za jedno velké šílenství.
Žiju a pracuju v regionu, kterému říkám (ano, poněkud pejorativně) "Příšerné Přípražsko". Z toho je poznat, že to do Prahy máme blízko a že Praha, především tedy většinová pražská mentalita, není můj šálek kávy. Proč?
Nemohu mluvit za jiné, do hlavy jim nevidím, a některým lidem ani nechci vidět do hlavy. U mnohých tzv. veřejně (tedy mediálně) známých lidí, nevím, co si opravdu myslí a co jen hrají.