Někdy člověk prožije těžší chvilku. Říká se tomu zkušenost, nebo také lekce. Obvykle slouží k uvědomění. Co si to tak člověk uvědomí? Většinou to, že tudy už jít nechce, že mu něco přestalo dávat smysl a činit radost, že už s tím musí něco udělat, něco změnit.
Víme, co to znamená a také pociťujeme velmi správně, na jakou stranu právě potřebujeme jít. Také je pravá a levá strana, víme, že u nás se jezdí vpravo a chodci vyjma větších skupin mají po silnici chodit vlevo.
Zvýšení dosahu mých blogů a webů? Snad jen krátkodobé. Vlnka přišla a pak se to víceméně vrátilo na původní stav. Byl vůbec nějaký zájem o mou knihu?
V našem městě se kácí. Mně to přijde přehnané. Hodně se zde rekonstruuje a staví. Hlavně se betonuje, dláždí a kácí se stromy. Jistě, některé jsou nemocné a potřebují ošetřit či nahradit, některé opravdu překážejí výstavbě, ale mnoho jich je zdravých, silných a podle mého by být pokáceny nemusely.
Nic. Vyjukne na mě spousta věcí. Jo, většinou hezké fotky, spousta pocitů, reklamy. Ale také politici, komentáře k nim, dnes spousta videí, co kolují a sdílejí se. Ptáte se, jestli mě to baví? Tak upřímně, vůbec ne.
Opravdu nevím, jaká je statistika. Ale sehnat dnes řemeslníka je těžké, na rozdíl od právníka a úředníci se ti do života serou permanentně. A navíc tě opravdu serou.
Tak jsem si nejdřív založil profil na Facebooku, který není mým šálkem kávy, moc to s ním neumím, dopamin a endorfiny čerpám z přírody, fyzické práce na zahradě a chatě, z rodiny. Lajky jako "drogu" nemám. Nicméně pro podporu mých dalších aktivit a zejména mé knihy "Své plány Bohu nevykládej" jsem si založil stránku "Na kompostu".
A k tomu výkrmna evropských vepříků. To mi připomínala dovolená v Egyptě. Právě jsem se z ní vrátil. Copak o to, užil jsem si plavání v moři, ve studeném bazénu, sluníčka a tepla. Zdravějšího jídla v množství větším než malém.
Jsou věci, které nechápu. Třeba Facebook. Vím, že je to sociální síť, vím, že se tam lajkuje a furt něco řeší, bojuje, potvrzují pravdy, nabízejí reklamy. Lidé tam dávají fotečky, videa a sdílejí je.
Naplánoval jsem si výlet do Prahy. Využil jsem k tomu volný pátek. Původně jsem se měl dopoledne v kavárně poblíž Kampy sejít s člověkem, s nímž jsem se chtěl seznámit a vymyslet něco, co by mi mohlo pomoci v propagaci knihy. Vymyslel jsem, že kdybych získal větší objednávku, slevil bych a pak více podpořil jeho projekt.
Z čeho tak usuzuji? Ještě je zimní měsíc, únor. Je zima a sníh se ještě drží. Na polích a v lese. Ještě jsem neviděl první sněženku a ještě plánuju o víkendu lyžovačku. Ne, nezbláznil jsem se. Chodím na procházky se psem a viděl jsem na poli volavku bílou. Popelavé vídám častěji.
Je to vždy, když volá někdo a ptá se, zda může mluvit s někým, kdo má ve firmě na starosti třeba služební telefony, společenskou odpovědnost a něco podobného. Je to pro mě stejně absurdní, jako by se ptaly, kdo v naší firmě zodpovídá za výměnu toaletního papíru na záchodě (že by manažerka podlahových ploch?).