Tak jsem si nejdřív založil profil na Facebooku, který není mým šálkem kávy, moc to s ním neumím, dopamin a endorfiny čerpám z přírody, fyzické práce na zahradě a chatě, z rodiny. Lajky jako "drogu" nemám. Nicméně pro podporu mých dalších aktivit a zejména mé knihy "Své plány Bohu nevykládej" jsem si založil stránku "Na kompostu".
A k tomu výkrmna evropských vepříků. To mi připomínala dovolená v Egyptě. Právě jsem se z ní vrátil. Copak o to, užil jsem si plavání v moři, ve studeném bazénu, sluníčka a tepla. Zdravějšího jídla v množství větším než malém.
Jsou věci, které nechápu. Třeba Facebook. Vím, že je to sociální síť, vím, že se tam lajkuje a furt něco řeší, bojuje, potvrzují pravdy, nabízejí reklamy. Lidé tam dávají fotečky, videa a sdílejí je.
Naplánoval jsem si výlet do Prahy. Využil jsem k tomu volný pátek. Původně jsem se měl dopoledne v kavárně poblíž Kampy sejít s člověkem, s nímž jsem se chtěl seznámit a vymyslet něco, co by mi mohlo pomoci v propagaci knihy. Vymyslel jsem, že kdybych získal větší objednávku, slevil bych a pak více podpořil jeho projekt.
Z čeho tak usuzuji? Ještě je zimní měsíc, únor. Je zima a sníh se ještě drží. Na polích a v lese. Ještě jsem neviděl první sněženku a ještě plánuju o víkendu lyžovačku. Ne, nezbláznil jsem se. Chodím na procházky se psem a viděl jsem na poli volavku bílou. Popelavé vídám častěji.
Je to vždy, když volá někdo a ptá se, zda může mluvit s někým, kdo má ve firmě na starosti třeba služební telefony, společenskou odpovědnost a něco podobného. Je to pro mě stejně absurdní, jako by se ptaly, kdo v naší firmě zodpovídá za výměnu toaletního papíru na záchodě (že by manažerka podlahových ploch?).
Kam mě směřuje, když mi nikdo moc nepíše a neodpovídá na emaily, když mi ani nikdo moc nevolá. Ano, přál jsem si to, chtěl jsem mít klid. Tak ho mám.
Jsem pro facebook asi debil, nějak mě k sobě nechce pustit. Po pěti letech naprosté ignorance jsem se rozhoupal k němu vstoupit a uzavřít s ním kompromis. Já ho budu tolerovat a on mi umožní na té své provařené síti propagovat svoji tvorbu.
Jsem nejspíš typ poustevníka, který k životu moc lidí nepotřebuje a samota a život v užším kruhu rodiny mu vyhovuje. Tak jako tak se lidem nevyhnu a v práci si jich užiju dost.
Lidi ti nevolají a ani moc nepíší, na jednu stranu jsi rád, na druhou stranu je ti trochu smutno. A nehodí se to, když chceš něco pořádat, rozešleš hromadu e-mailů a nemáš skoro žádné odpovědi až na pár omluvných e-mailů. Co ti to jen naznačuje?
Tak mi skončil hektický leden o jedné společné schůzi představenstva a družstevníků a pěti výživných schůzích vlastníků, a to vše během třech týdnů. Na těch pěti domech nám skončil mandát předsedy Společenství vlastníků a bylo třeba zvolit naše nástupce.
Plán byl jasný. Dojet v sobotu na chatu, zatopit, nechat psa v chatě, vzít lyže a vyrazit do Vrchlabí na sjezdovku. Bylo krásně a těšili jsme se, že si lyže užijeme. Vyrazili jsme z domova ráno, dojeli na chatu, tam udělali, co bylo třeba a vyrazili do Vrchlabí.