A teď nemyslím ty, které máme v těle a plní tam důležité funkce a vůbec ty v živočišné říši, ať již pomáhají či škodí. Jsou totiž nedílnou součástí přírody a mají tam svou funkci.
Toto rčení všichni známe. Ale asi málo ho praktikujeme. Hodně mluvíme, hodně se překřikujeme, málo mlčíme. V podstatě nás ticho moc neobklopuje. Máme tu civilizační šum a hluk.
A tyto činy se sčítají. Pokud někdo obětuje svůj volný čas a peníze, dopraví se na protivládní demonstraci a tam dvě či i více hodin stojí na náměstí, zaslouží si respekt, ne pohrdání. Přijel osobně předat vzkaz. Jiný třeba natáčí videa, píše blogy, organizuje besedy, pochody za mír, nebo jen obyčejné setkávání lidí, pomoc blízkým, sousedům.
Chodím do práce, do zaměstnání. Dostávám za to mzdu, ne závratnou, ale slušnou na uživení včetně současných vyšších nákladů na život. Do práce chodí i manželka. Oba máme práci v místě a chodíme do ní pěšky, nemusíme dojíždět.
Když intelektuál a úředník tráví čas převážně fyzickou prací, a ještě si vybere něco, co příliš neumí, nemá ani materiál a ani potřebné nářadí, je to taková tragikomedie.
Než na mne někdo začne žalovat příslušným orgánům a organizacím, udělám to raději sám. Usnadním tím práci různým Kritům a kontrolorům skutečné pravdivé čistoty internetu, jak si překládám slovo fact-checker. Mají to zde naservírováno černé na bílém přímo ode mě.
Máme na svých zádech opravdu naloženo břímě světa? Říkají nám to. Vykukuje to na nás z médií. Dostali nám to do hlav. A ty hlavy bijí na poplach.
Části Čechů jistě. Dost lidí z Prahy žije (živí se v Praze), protože mimo Prahu by ve svých oborech nenašli práci, neboť v jiných regionech ta práce buď neexistuje, nebo je tam velmi omezená.
Protože na blogu, který sám tvořím, mohu být autentický, tedy sám sebou. Píšu proto, že chci a mohu. Kdybych nechtěl, tak bych nepsal. A kdybych nemohl? To mi nikdo zakázat nemůže. Psát tedy mohu vždy, akorát bych nemohl být veřejně čten.
Pamatuji si, že v době socialismu se v projevech komunistických pohlavárů (většinou na konci projevu) často zvolalo "Ať žije ….!" (v případě slovenských pohlavárů "Nech žije …").
Je to tak trochu recenze, ale hlavně o tom, jak to vnímám já. Takže začněme recenzí. Je to knížka daná dohromady z blogů. Má věcné logické uspořádání, není řazena chronologicky.
Odpočinek byl veskrze pozitivní. Tedy tak úplně nebyl, ale pro mě vlastně byl. Já jsem si to užil. Bohužel manželka si to moc neužila.