… a ani na jiných (a)sociálních sítích. Jako bych neexistoval, najednou se s nikým moc virtuálně nebavím, maily už kamarádi moc nepoužívají a ani moc mi nikdo nevolá. Nejen soukromě, ale i služebně. Nějak jsem se vyčlenil z kolektivu. Prostě mě to lajkování, sdílení a přeposílání videí nebaví.
Důvody být šťastný nacházím denně. Proč jsem tedy šťastný a díky čemu? Jsem šťastný ze setkání s milými a příjemnými lidmi, ať již v práci nebo ve volném čase. Jsem šťastný s chvilkami strávenými se svým vnukem a vlastně se svými bližními, k nimž cítím sounáležitost. Ikdyž to někdy skřípe, je tam láska a respekt, ale občas takové ty bariéry...
Kdysi mi to tak nepřipadalo, jak ten život letí. Proklouzl mi mezi prsty? Určitě ne, mnoho jsem si prožil a užil, mnohé jsem poznal, mnohé pochopil.
Proč? Protože už jsem to pustil? Už mám větší nadhled? Nebo je mi to lhostejné? Je to pro mě demotivující? Úmorné, únavné, vyhořel jsem? Přestalo mi to dávat smysl?
Položit si otázky a hledat na ně odpovědi. Kolikrát sis položil otázku, proč děláš práci, kterou děláš? Proč už tě to nebaví? Proč už se nedokážeš motivovat tak, jako dřív?
Budou ji brát jako zrod nového světa? Bude se jim na tom světě líbit? Jak jiný to bude svět? Nebo budou světy dva? Jeden bude představovat peklo na Zemi a druhý ráj na Zemi?
O budoucnosti přemýšlím, mám nějaké záměry, které se snažím uskutečnit a zároveň sladit se svou duší. A ona mi v tom pomáhá. Dnes už nemám problém neřešit a nevyšilovat, dát věcem volný průběh a čas.
Naturopatku Helenu Neumannovou jsem znal především z pořadu Martiny Kociánové "Kupředu do minulosti", která s ní dělala rozhovor. Zaujalo mě to. Proč?
Nemohu to jako muž znát, ale přirovnal bych transformaci k porodu. Navíc ten transformační proces zažívám ve více oblastech svého života.
Mohlo by se zdát, že jsem na můj vkus dlouho nic nenapsal. Čím to? Jednak jsem neměl nutkání něco psát, jednak jsem měl důležitější věci na práci v práci, a nakonec jsem byl pryč a dlouho nebyl u počítače.
Zkouším se zeptat sám sebe. Je mi nepříjemné s nimi být, nesdílím s nimi jejich energii, vibraci. Ale při výkonu práce (funkce) se jim nevyhnu a dostal jsem od nich lekci. Nevadí mi, když mě život profackuje, ale už nechci přistupovat na jejich hru.
Tak tady mám jasno. Nemůže. Pokud nepopře sám sebe. Zkoušel jsem to a opravdu mi to nešlo. Několik let jsem pracoval jako státní úředník. Nudil jsem se a cítil se jako parazit, který druhé buzeruje a chce žít na jejich úkor.